Frieren Když jedna cesta končí

Krása. Konečně zas nějaká originální, nová, fantasy manga! Chytlo mě to od začátku až do konce a Frieren jsem si taky okamžitě zamilovala, protože ta její povaha… Miluju. Druhý díl už na mě čeká takže asi neodolám a co nejdřív si ho koupím. (Srdickoo pro Frieren a všechny co milujou tuhle manga sérii) … …. …… Co víc říct?

Kdo ještě nezažil lásku po první stránce? No, ten potom ještě nečetl Frieren. Jinak by odpověď byla bez váhání "ano"... Tady je totiž správně úplně všechno. Od postav, po způsob vyprávění; od kresby, po samotný základ všeho. Ale asi bych se měla nadechnout a vzít to nějak postupně. Sice jsem knihu dočetla dopoledne, ale pořád mi to v hlavě víří jako po dost šíleným mejdanu. Ale asi dvě věci bych měla uvést: 1) anime jsem neviděla, šetřila jsem si to, až budu mít něco přečteno a mezitím se dostalo i do našich končin, takže: "Jupí!"... 2) jsem moc ráda, že jsem ještě chvilku počkala a koupila si oba díly najendou, ne protože první díl končí nějakým velkým mega zvratem (ale očekávaným), ale protože to bylo prostě tak super, že nutně musím mít pokračování a trpět budu až na konci druhého dílu a čekat na třetí... Takže "Když jedna cesta končí" a tak trochu nenápadná genialita, ale jasná krása na necelých dvě stě stranách, která dostane do kolen. Někoho do starých, někoho do mladých, někoho do věčných... Ten základ příběhu je totiž moc fajn. Jak si může někdo, kdo žije tak dlouho jako Frieren uvědomovat věci a lidi kolem sebe? Je možné uvědomit si to už hned nebo až když je pozdě a všichni kolem ní začnou postupně umírat? Přece je tady už poměrně dlouho, musela tohle už zažít. Jenže její poslední parta, se kterou deset let bojovala, jsou najendou pryč a postupně mizí z jejího života. A možná i postupně z jejích vzpomínek. Nebo to budou právě oni, kdo jí pomohou k zjištění, že už nikdy zapomenout nechce? A něco se stane? Je to prostě to dilema nesmrtelnosti. Už jste tady tak dlouho a všechno je sice tak trochu rutina, ale pořád to není důvod, proč se na všechno vyprdnout. Navíc je moc fajn, že příběh začíná v moment, kdy je zlo poraženo. A současnost je už bez bez většiny druhů Frieren (ale s její novou učenkou), ale jak je příběh veden, tak se to díky místům a situacím hezky zrcadlí s minulostí a Frieren dochází, že to sice bylo jenom deset let, ale zároveň to nebylo "jenom deset let". A možná právě proto o to víc se chci do tohohle příběhu investovat, protože to bude ještě hodně hluboký. Ještě víc než první díl samotný. Ale asi by bylo fajn zmínit ten pocit. Ten pocit tý lásky, který se dostavil v obojím, jak "ach" i "wow" a každý, kdo mě má už prokouklou moc dobře ví, co tahle kombinace znamená. A že je pro mě čtenářky smrtelná. Jde o ten pocit, když otevřete knihu poprvé. Jo, jo, bylo jako ponořit se do čistý nádhery. Je úplně šílený, jaký má tahle kniha kouzlo. Prostě to chytí. Nejenom od první stránky, ale doslova od prvního okna. Něco tam má sílu přitáhnout a už nepustit. Jako když si dáte na první pohled dobře vypadají zákusek (pro mě je to red velvet ... ani si neumíte představit, jak já ho zbožňuju! Klidně celej den. Takže až vám někdo bude tvrdit, že si přeje, aby den měl víc hodin a on mohl déle číst ... to jsou keci, chce mlsat, mňam!), ale vlastně vám dojde, že je vám jedno po prvním soustu, jak vypadá, prostě si v něm chcete vyráchat celou tlamu, jak je to celý tak dobrý. Myslím, že mezi náma čtenářema, ten pocit všichni velice dobře známe... (Ale abych jenom neschválila. Mě to (tolik) nevadilo, ale pokud má někdo lehké problémy s očima, možná mu tahle kniha bude dělat problém. Sama poslední dobou stále víc cítím, že bude potřeba návštěva doktora, takže nemám tušení, jestli sérii dočtu stále bez brýlí, ale chápeme se ... je to tady místy dost nahuštěný a fakt blešky, aby se všechno vešlo.) Takže jo, když je konec teprve začátek a je čas, aby začala další cesta...