Kniha papeže Františka a Thomase Leonciniho. Italský novinář a spisovatel Thomas Leoncini vede rozhovor s papežem Františkem. Rozhovor, který může být poučením a přínosem pro každého člověka, protože papež František definuje problémy a jejich příčiny s velkým přehledem. Kniha je rozdělena do tří částí, které však nejsou tematicky nějak vyhraněny. I. Mladí proroci a snící starci II. V tomto světě III. Vzdělávat znamená učit se. Samotný titul knihy může odradit případného čtenáře agnostika či dokonce ateistu, ale zdaleka nejde jenom o víru a náboženství, ale o celou společnost, její chování a směřování. Papež František se dotýká skutečností a dějů, které hýbou společností a dá se říci, že řídí její chování a ovlivňují svým dopadem každého z nás. Čtenář může ocenit papežův rozhled a výstižné hodnocení. „Naše společnost je příliš silně ovládána ekonomickou a finanční krizí, v jejím středu nestojí člověk, ale peníze a věci, které člověk vytvořil.“ Svatý otec hovoří také o nemocech, nejedná se však o nemoci těla, ale ducha (duše?). Každý z nás tyto nemoci kolem sebe, někdy a některé i na sobě, může vidět. Zmíním se jenom o dvou z nich: „...povím ti o patnácti o patnácti zákeřných, pro člověka nebezpečných nemocech“ říká papež. „První nemocí je pocit nesmrtelnosti, či dokonce nezastupitelnosti. Vychází z narcismu a je typická pro toho kdo se vášnivě shlíží ve svém vlastním obrazu ...poslední nemocí je nemoc světského prospěchu, nejrůznějších exhibicionismů, když člověk ze své služby dělá moc a ze své moci zboží, které chce směnit za ještě větší prospěch či moc. Je to nemoc, která živí sama sebe. Je to nemoc těch, kdo nenasytně baží po rozmnožení své moci.“ „Co byste poradil tomu, kdo vládne?, ptá se Leoncini. „Aby nenaslouchal jen prostředníkům, ale šel mezi lidi a skutečně se rozhlédl kolem sebe. Poradil bych mu, aby se dotkl skutečnosti. A také, aby si držel od těla ješitnost a pýchu: ješitný a pyšný člověk nedojde moudrosti a pošetilý člověk nakonec vždycky skončí špatně.“ Hodně se papež František obrací k mladým a nebo o nich mluví. Na otázku novináře: „Jaké vlastnosti by mladému člověku neměly nikdy chybět?“, odpovídá: „Nadšení a radost. A nesmíme zapomenout na jednu, která by rozhodně chybět neměla: smysl pro humor. Bez smyslu pro humor může člověk jen stěží volně dýchat, vždyť smysl pro humor se pojí se schopností radovat se, nadchnout se. Humor nám kromě toho pomáhá k dobrému naladění a jsme-li dobře naladěni, pak vycházíme lépe s ostatními a sami se sebou.“ A svůj komentář uzavřu radou papeže Františka, která, podle mne, platí pro každého: „Bez smyslu pro humor je opravdu těžké být šťastný, proto bychom se neměli brát příliš vážně.“

Výborný a příjemně stručný rozhovor s inspirativním člověkem, kterým papež František nesporně je. Nebojí se podívat na dnešní dobu ostře kriticky, přitom ale neztrácí naději, která vás může nabít novým nadšením... Za vše dva citáty: "Všem mladým - a nejen jim - říkám: nemějte strach z rozdílnosti a své zranitelnosti; život je jedinečný a neopakovatelný právě tím, čím je. Každý den, když se probudíme, nás Bůh vyhlíží, aby nám mohl tento dar znovu vložit do rukou. Opatrujme ho s láskou, vlídností a opravdovostí." "Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, když jsem se jako malý kluk do krve pohádal s tetou, kterou jsem měl velmi rád. Tehdy jsem jí v hádce řekl opravdu nehezké věci, byť jsem to tak nemyslel, ale chtěl jsem ji zranit. V následujících dnech se mě zhostil neodbytný pocit, že když ji s pokorou nepožádám o odpuštění, prohraju v osobní rovině: pošlapu svoji důstojnost, nebudu opravdový. A tak jsem se rozhodl, že autentický budu, a poprosil jsem tetu o odpuštění. Její láska ke mně byla od toho okamžiku ještě silnější. Měli bychom se naučit vidět v odpuštění také čin zdravé sebelásky, nejen lásky k bližnímu. Jedná se totiž o skutek zdravého egoismu, protože člověk touží po tom být autentický kvůli sobě samému, někdy dokonce víc než kvůli druhým. Učme děti, aby hrály fér."