Bůh je mladý

…„Víš, co mě napadne, když vidím přistěhovalce? Nejdřív si vzpomenu na svého otce, který byl rovněž imigrant. A pak se v duchu ptám: proč oni, a ne já? A znovu: proč oni, proč ne já? My všichni jsme mohli být na jejich místě. Vždy se zkoušejme vžít do pocitů druhého člověka, pokusme se na svět dívat jeho očima, „obout si jeho boty“. Představme si, jak by nám bylo, kdybychom neměli peníze třeba ani na boty. Dal-li nám Bůh možnost žít v lepších podmínkách, proč mu za to neděkujeme a nesnažíme se vžít se do kůže toho, kdo měl méně štěstí než my? Měli bychom cítit odpovědnost za svého bližního. Jak by bylo krásné, kdyby se každý z nás zeptal: „Co můžu udělat, abych zmírnil bolest druhých, ať už svých krajanů, nebo cizinců?“ Ale člověku tvrdého srdce zní v hlavě bohužel jediná otázka: „Co můžu udělat pro to, aby odtud odešel?““… Mám moc rád našeho papeže Františka… Kniha je čtivá zejména pro výjimečnost tohoto člověka… pro jeho dobré srdce a lásku k lidem, která pramení z jeho způsobu chápání jádra Ježíšovy zvěsti… pro jednoduchost a srozumitelnost příměrů, kterými se dokáže zastat všech na okraji a dotknout se tak mnoha našich nezřídka již ztučnělých srdcí…

Výborný a příjemně stručný rozhovor s inspirativním člověkem, kterým papež František nesporně je. Nebojí se podívat na dnešní dobu ostře kriticky, přitom ale neztrácí naději, která vás může nabít novým nadšením... Za vše dva citáty: "Všem mladým - a nejen jim - říkám: nemějte strach z rozdílnosti a své zranitelnosti; život je jedinečný a neopakovatelný právě tím, čím je. Každý den, když se probudíme, nás Bůh vyhlíží, aby nám mohl tento dar znovu vložit do rukou. Opatrujme ho s láskou, vlídností a opravdovostí." "Vzpomněl jsem si na jednu příhodu, když jsem se jako malý kluk do krve pohádal s tetou, kterou jsem měl velmi rád. Tehdy jsem jí v hádce řekl opravdu nehezké věci, byť jsem to tak nemyslel, ale chtěl jsem ji zranit. V následujících dnech se mě zhostil neodbytný pocit, že když ji s pokorou nepožádám o odpuštění, prohraju v osobní rovině: pošlapu svoji důstojnost, nebudu opravdový. A tak jsem se rozhodl, že autentický budu, a poprosil jsem tetu o odpuštění. Její láska ke mně byla od toho okamžiku ještě silnější. Měli bychom se naučit vidět v odpuštění také čin zdravé sebelásky, nejen lásky k bližnímu. Jedná se totiž o skutek zdravého egoismu, protože člověk touží po tom být autentický kvůli sobě samému, někdy dokonce víc než kvůli druhým. Učme děti, aby hrály fér."