Fotbalový král: Pépi je bůh!

"Nakonec jsme vyhráli 6:0, já jsem dal tři branky a na další tři jsem nahrával." Tohle tak nějak shrnuje celý tenhle díl – který je horší než (dříve přečtený) třetí. Celé je to nudné a repetitivní jak po dějové, tak jazykové stránce. Za oči mě tahala obecná čeština, protože kromě nespisovných koncovek se autor mluvě dnešních dětí / mládeže nedokázal přiblížit ani z rychlíku. Průběh zápasů i jednotlivých zákroků se neustále opakuje a Pépi je prostě NEJLEPŠÍ - a ještě se za to umí sám pochválit. Nutnou diverzitní vložkou jsou tentokrát místo Hassana týmy Ukrajiny a Ruska a východoasijské národy z postsovětských teritorií, které tým Ruska doplňují. Autor se přitom nebrání low key rasistickým / xenofobním narážkám, předsudkům a stereotypům – a ještě má nejspíš pocit, jak je geniálně nekorektní. Čečenci jsou z nějakého důvodu překřtěni na Čingischány (?), ačkoliv je s nimi v týmu i Mongol. Rusové jsou zkorumpovaní zlouni s mafiánskými móresy, úhlavní bad guys a jejich brankář se jmenuje… Bezputinovič. Většina postav opět tvoří jen křoví, pokud od nich Pépi zrovna něco nepotřebuje. Příhodně se ukazuje, že jeho tatínek byl nejen skvělý fotbalista, ale i mistr bojových umění. Hanička je jednou vztahová manipulátorka, podruhé největší sluníčko-srdíčko a velká láska, jak se to zrovna hodí. Jako 10-nebo-kolikatiletá holka se nechová ani náhodou. On se tam skoro nikdo nechová přiměřeně věku. Za povedenou dětskou knížku bych to rozhodně neoznačila.

Takové odpočinkové čtení pro opravdu malé fotbalisty, kteří si při čtení představují své první úspěchy na hřišti i mimo něj. Já naštěstí takové synka mám a poslouchal tuhle jinak velmi jednoduchou knihu s neskutečným zaujetím. A o to mě její čtení bavilo ještě víc