Závěr jednoho sci-fi eposu přesně v tom duchu, jaký si čtenář nedokáže snad ani vysnít. Isaac Asimov zakončil svůj životní koloběh knihou, která se vrací na počátek veškerého dění. Navíc si nelze nevšimnout toho množství narážek na celou tu sérii, včetně robotů, ale i skutečnosti, že Hari Seldon je Isaac Asimov. Nebo je Isaac Asimov Hari Seldon? To už je teď vlastně ale jedno. Mám pocit, že do svých třiceti let jsem v knižním světě nezažil nic tak osudového jako Nadace pro Isaaca Asimova. Navždy ji budu mít v srdci. Těch sedm dílů mi zkrátilo čekání na konec korony a já nemůžu jinak, než do nebe uctivě děkovat samotnému autorovi. Sic je poslední díl na čtyři hvězdy, možná i tím přílišným politickým náhledem, ale v kontextu celé série je to malichernost. Děkuji mistře!

V první trilogii o Nadaci Asimov vytvořil legendu jménem Hari Seldon, ačkoli o něm hovořil pouze okrajově. V dalších dvou dílech z Hariho Seldona učinil osobu, jejíž veškeré snahy byly (předem?) odsouzeny k nezdaru (i když i onen nezdar měl svůj úkol, který byl jistě zdárně splněn!). V sérii o Robotech, ve které o Seldonovi nepadne ani zmínka, se čtenář schopný číst mezi řádky dozví, proč byl Hari Seldon v podstatě pouhou "loutkou". Co by se ještě o Seldonovi dalo napsat? Asimov si nejspíš uvědomil, že zapomněl ukázat jednu věc - totiž že byl Hari Seldon také člověkem. Tento úkol splnil právě v této a předchozí knize (Předehra k Nadaci). A učinil to natolik úžasně, že jsem neschopen napsat cokoliv jiného, než že jde o nejlepší část obrovského celku díla o fiktivní (byť jistě možné!) budoucnosti lidstva. A to je co říct, neboť i onen celek je natolik úžasný, že se mu jen máloco v oblasti sci-fi literatury může alespoň vyrovnat. Poznámka: i zde ovšem platí ono prastaré pravidlo, že celek je vždy větší než kterákoli část, z čehož zajisté plyne i to, že neznalost částí předchozích povede k naprostému neporozumění tomu, co chtěl autor v tomto vyvrcholení svého díla čtenářům sdělit!