Kniha je to čtivá, ozvláštněná pitoreskním prostředím moderní Florencie nahlížené z vděčné perspektivy dlouhodobě pobývající cizinky. Její obsah bych shrnul do hesla “florentská epizoda v životě americké anorektičky”. Rozvoj této poruchy dává románu tempo, od postupného, velmi pomalého odkrývání hrdinčina tajemství až po zběsilé finále a popis vnitřní dynamiky její duše je uchvacující. Co mě ale zajímalo nejvíc a proč jsem vlastně knihu začal číst, byla linie se světicemi. Hannah se na svých toulkách Florenicí seznamuje s odkazem středověkých mystiček a v jejich asketické praxi spatřuje obdobu toho, co sama prožívá. Tato paralela stojí ale jen na určité vnější podobnosti a dokonce bych řekl na zavádějící interpretaci prožitků a výroků světic, takže v tomto ohledu jsem zůstal zklamán. A že to příliš nefunguje, se ukazuje už když se Hannah ptá: Ony měly Boha, ale co mám já? Jen pár otázek, které mě napadaly: Například je problematické, když svůj vztah k anorexii popisuje jako lásku a při pohledu na její ničivé důsledky se ztotožňuje s voláním Marie Magdaleny “Láska není milována”. Jednak Marie nemluví o lásce, kterou něco milujeme, ale o Lásce, kterou jsme milováni. A jednak těžko nazývat láskou tak posesivní nutkání, ve kterém nelze mluvit o tom, že by se člověk překračoval, že by ze sebe vycházel, ale naopak se v něm do sebe radikálně uzavírá. Podobně nemůže říkat jako svatá Anděla “od všeho jsem se oprostila, i od sebe samé”, když je posedlá sebedestruktivním impulzem. Kam jinam může ten impulz lokalizovat než do sebe, i když zřejmě ne do vědomého ega? A pak to je přesný opak oproštění od sebe samé. Poznámka na konci knihy odkazuje na některé zajímavé odborné práce na téma anorexie a světice. Skutečně existuje názor, který vidí podobnost moderní anorexie (anorexia nervosa) s tím, co se nazývá anorexia mirabilis, tedy restriktivní postoj k jídlu u světic, ale z druhé strany je vystaven výtkám jako redukcionistický a anachronický. Asketismus světců je dokonce možné interpretovat nikoliv jako útěk před tělem, ale jako intimní spojení s tělem.

Z knihy mám smíšené pocity - myslím, že jsem ji nečetla ve stavu, kdy bych ji dokázala patřičně ocenit. Kniha má podle mě velice těžké téma - anorexie a jakési možné fungování ve světě, sama se sebou, rodinou, přáteli, prací .. nevím, jestli jsem ve knize správně fandila Hannah a jejímu "obhájení si se" hladovění a úprku z USA. Myslím, že kniha je velice dobře napsaná a přeložená ale musela jsem ji číst velice pozorně, abych správně pochytila to, co bylo důležité. Ale líbilo se mi to poslání knihy, které doufám, že jsem pochopila správně - rozhodně bych toto nedala jako odpočinkovou četbu, protože alespoň pro mě, to bylo celkem závažné čtení. Ale jelikož jsem si našla, že sama autorka snad anorexií také trpěla, tak ty myšlenky a pocity jsou prostě pravdivé a až nechutně obhájené.. jak říkám, asi ne četba pro každého.