Filosofie zakázaného vědění

Liessmannova kniha vychází z předpokladu, že Nietzsche ze své filosofie zveřejnil pouze část myšlenek (podobně jako Platón) a na základě dochovaných poznámek se snaží rekonstruovat podstatu jeho učení. Dokazuje, že Nietzsche je přes svůj kultovní status stále autor nedoceněný a do značné míry i nepochopený. Stejně jako v Teorii nevzdělanosti i zde Liessmann vystupuje jako břitký kritik současné společnosti, jeho zpochybnění ideologie politické korektnosti je stejně sžíravé jako jeho poukazy na současnou debilizaci vzdělávacích institucí.

Na mě už dosti těžké čtení, přesto jsem se knihou prokousal. Liessmann načrtává Nietzschův koncept zakázaného vědění, který autor předpokládá chtěl Nietzsche dotáhnout do uceleného díla, ale nakonec si to možná rozmyslel, možná se toho sám lekl. Podstatou teorie zakázaného vědění je prozření toho, že skutečného "vědění" - "poznání" je možné dosáhnout jen mimo morálku, je ho možné dosáhnout jenom upřímným (podtrhuji) pohledem do zrcadla. Upřímný pohled na sebe mimo morálku je však nesnesitelný, protože odhaluje vnitřní nepravdy, fikce či temné touhy. Stejně tak společnost si skrze morálku pěstuje cnosti jako je pravda, krása, dobro, avšak ty jsou jen fikcemi, sebeklamy aby společnost vůbec mohla držet pohromadě. A zde narážíme na paradox, společnost i náš sebeobraz fungují pouze v morálce, která je činní falešnými, ale současně, stržení těchto morálních masek by vedlo k rozpadu společnosti/individua. K návratu do možná až zvířecí podstaty člověka. Nietzsche se ve svých dílech, poznámkách a fragmentech jako jeden z mála lidí rozhodl do zrcadla podívat a ustát to, co v něm vidí. Možná, že jeho zhroucení na konci života je důkazem, že ani on ten pohled nakonec nevydržel.