Do třetice všeho dobrého. A tak je pro mě Po záhadných stopách tajuplna bez debat nejlepší díl celé Fanoušovské série. Dan Černý hýří humornými odkazy na slavná díla záhadologické literatury, přičemž nezapomíná držet zápletku pěkně na uzdě a plynulým tempem ji nechává doklusat do předem promyšleného cíle. Jak jsem, mimo jiné, dříve vytýkal přílišnou zběsilost v nápadech nebo ne zcela konzistentní osnovu, tady všechno pěkně a s přehledem zapadá na své místo, aniž by se však absurdní stylizace nějak zásadně lišila od předchozích dobrodružství. Prostě parodie, která má hlavu i patu (ačkoliv občas lítají vzduchem), je perfektně nakreslená a umí pobavit za každých okolností. Autor v úvodu nostalgicky vysvětluje pozadí vzniku celého příběhu, jež pak zpětně přímo charakterizuje jeho podstatu - to nadšení ze všech těch tajemství na celém světě, které v mládí prožíváme s otevřenou myslí a v dospělosti už jen přecházíme s čím dál pragmatičtějším despektem. Až mi to slzičky dojetí vehnalo do očí.

Je fajn, že každá z Fanoušových knih je jiná. I tak je asi potřeba užívat je velmi střídmě, aby se toho člověk nezajedl. Tentokrát se Dan Černý vydal s Fanoušem po stopách populárních záhad, jako jsou Yeti, potopené říše anebo obrazce v poušti Nasca. Všechna setkání tentokrát nekončí ani masakrem na ostřích čepelí, ani žhavou nocí v hipísáckém doupěti, nýbrž poněkud absurdně.