Dvojí způsob víry

V sedmnácti kapitolách Martin Buber analyzuje fenomén monotheistické víry a rozlišuje ji na dva druhy. Tou první je židovská emuna, kterou lze nazvat „důvěrou“ plynoucí z dějin národa (Izraele). Tento druh víry lze charakterizovat jako setrvávání člověka ve vztahu „vůči vedení, jež je neviditelné, a přesto se nechává vidět, skryté, ale projevující se“ (s. 170). Jedná se o víru jednotlivce, která je zakořeněná ve víře národa, přičemž svou sílu čerpá ze vzpomínek předešlých generací. Oproti ní autor staví křesťanskou pistis, kterou lze označit za zrozenou z duší jednotlivců (nikoliv národa) vztahujících se k požadavku víry v Ježíšův spasitelský status. „Boží lid“ tak vzniká přijetím „víry v“ a nikoliv „žitím v důvěře k“. V rámci promýšlení tématu víry se Buber věnuje i učení Pavla z Tarsu a jeho vztahu k původnímu učení Ježíše Krista. Na několika místech pak dochází ke značné desinterpretaci (srov. např. s. 50, 84, 95) založené zejména na neznalosti a neporozumění lingvistických a ideových koncepcí původního Tanachického textu plynoucích převážně z septuagintského překladu a na nich stavějících výroků Krista. Pavlova interpretace se tak podle Bubera značně liší od původního Ježíšova učení a poselství. V kontextu současné krize víry pak autor poukazuje na možnou transformaci současného převládajícího způsobu víry a doufá, že „povede ze strnulého paulinismu cesta k jinému, emuně bližšímu uzpůsobení pistis“ (s. 173). „Člověk může věřit, že Bůh jest, ale žít za Jeho zády; kdo Mu důvěřuje, žije před Jeho tváří.“