Dva životy

Dva životy je kniha, která mi opět zlomila srdce. Přemýšlím, jak je možné, že s některými autory natolik souzním, že mám každou jejich knihu na plný počet. Ewald Arenz je jedním z nich. Jeho knihy mě donutí přemýšlet nad životem, obrátit ho vzhůru nohama a ještě za to jsem ráda. Roberta se vrací z města, kde se vyučila krejčovou do rodné vesnice na statek k rodičům. Píše se rok 1971 a jako jediné dítě má tak trochu povinnost převzít statek. Půda a kořeny se dědí z generace na generaci. O tom se nemluví, je to daný…. Wilhelm je mladý muž, syn faráře, který půjde studovat do města, s Robertou kamarádí od malička. Zatímco on si užívá života a všechny sny si plní, jeho matka Gertrud vesnice dusí. Fara je chladná, ve vesnici se nic neděje. Utíká do příběhů v knihách, ale to přestává stačit… Robertin děda je postava, která mi několikrát vhnala slzy do očí. Měli s Robertou krásný vztah, vyprávěl jí o svém životě ve válce, kdy to paradoxně byli jeho 3 nejšťastnější léta v životě, protože měl lásku. Podporuje jí v jejím snu. Kniha plná lásky, touhy, přání, vzpomínek, smrti, narození, souznění s přírodou, vazba na rodinu, kořeny. Lidé nejsou jako stromy, můžou si své kořeny vzít s sebou…já se zamilovala, knihu doporučuji!!

Krásný a zároveň smutný příběh o touhách, přáních - ať splněných či nesplněných. Nejvíce mě však zaujala vedlejší postava vyprávění - farářova manželka a Robertova matka. Ten její vnitřní boj - být nej manželkou, matkou - ale co její vlastní život a sny?