Dva životy

" Těžké chvíle nepřicházejí proto, aby nás zničily, ale aby nám ukázaly, jak silní ve skutečnosti jsme " Příběh Roberty je jako ze života, dokud neztratíme, netušíme jak velkou bolest to může způsobit. Smutné čtení...

Dva životy je kniha, která mi opět zlomila srdce. Přemýšlím, jak je možné, že s některými autory natolik souzním, že mám každou jejich knihu na plný počet. Ewald Arenz je jedním z nich. Jeho knihy mě donutí přemýšlet nad životem, obrátit ho vzhůru nohama a ještě za to jsem ráda. Roberta se vrací z města, kde se vyučila krejčovou do rodné vesnice na statek k rodičům. Píše se rok 1971 a jako jediné dítě má tak trochu povinnost převzít statek. Půda a kořeny se dědí z generace na generaci. O tom se nemluví, je to daný…. Wilhelm je mladý muž, syn faráře, který půjde studovat do města, s Robertou kamarádí od malička. Zatímco on si užívá života a všechny sny si plní, jeho matka Gertrud vesnice dusí. Fara je chladná, ve vesnici se nic neděje. Utíká do příběhů v knihách, ale to přestává stačit… Robertin děda je postava, která mi několikrát vhnala slzy do očí. Měli s Robertou krásný vztah, vyprávěl jí o svém životě ve válce, kdy to paradoxně byli jeho 3 nejšťastnější léta v životě, protože měl lásku. Podporuje jí v jejím snu. Kniha plná lásky, touhy, přání, vzpomínek, smrti, narození, souznění s přírodou, vazba na rodinu, kořeny. Lidé nejsou jako stromy, můžou si své kořeny vzít s sebou…já se zamilovala, knihu doporučuji!!