Dům mrtvých

"Bohovia, myslím si, že mier so zdravím rozumom by som neprežil." Tak dalo to zabrať, ale dočítané. Erikson je jeden z najlepších autorov fantasy tvorby, na ktorých som zatial narazil. Jeho tvorba je geniálna. Mágia fungujúca na otváraní brán a rôznych dómov, robí jeho knihy unikátne. Nevyžíva sa v opise bojoch, skôr sa ich snaží čo najrýchlejšie opísať, aby sa venoval dôležitým príbehovým vzorcom, ktoré na konci do seba dokonale zapadli. Znova sa tu vyskytuje mnoho postáv, hlavné mená začínajúce na K sa mi plietli, vstupujú do deja, či už sú to nové postavy, alebo postavy s ktorými sme sa stretli v Mesačných zahradách. Nie je to jednoduché čítanie a už nie vôbec krátke. Vyžaduje si to vašu úplnú pozornosť. Príbeh obsahuje veľa dejových liniek, ktoré sa striedajú, a časom si každá z nich vnutí pozornosť. Najviac som si obľúbil časti Coltaina a historika Kalousa. Sú to časti, ktoré ma zaujímali najviac a už na začiatku čitateľ tuší, že to pre určité osoby nedopadne dobre. Najviac ma tu zaujala moc mladých zaklínačov. Za spomienku určite musím spomenúť Felisín a Heborika. Felisín mi asi najviac liezla na nervy, ale jej posun v deji ma prekvapil asi najviac. Keď sa Šumar, Kvítko a Apsalar stretávajú s chodiacou legendou Icariom a Mappom dozvedáme sa veľa nových, ale neustále záhadnych veciach tohto sveta. Autor nám informácie posúva bohužial po kúskoch. Potom je tu samostatná cesta Kalamana, kaprála a assasína Paličou mostou. S Coltainom som najviac výrazné postavy knihy. Kalaman sa ženie sa pomstou proti cisárovne, no nemá to ľahké, hlavne kvôli Spáru, ktorá sa ho snaží za zradu spolku zabiť. Ako som spomínal, kniha má toho veľa ponúknuť. Skvelý darček pre trpezlivých čitateľov, ktorí nemajú problém z hrúbkou knihy. Knihu smelo doporučujem.

Dobrá, vzdávám se. Prosím, přiberte mne do klubu masochistických fanoušků pana Eriksona. A raději mě tam připoutejte na řetěz... Dům mrtvých mě z počátku odrazoval, až děsil. Ovšem s přibývajícími stranami se má zmatená nechápavost začala měnit v zaujetí a potřebu rozumět tomu, co vlastně čtu. Že jsem tomuhle příběhu propadla, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mě na konci spolknul. Celou i s mým křeslem. Konečně začínám chápat to téměř fanatické zaujetí, jež se line z některých komentářů. Autor si neuvěřitelným, až šíleným způsobem hraje s postavami i dějovými linkami, nemluvě o květnatém slohu (vřelé díky Planetě9 za nově upravený překlad). Během čtení jsem ani na minutu nesměla vypnout hlavu, což bylo zatraceně náročné, ale ten hořkosladký pocit, když se vám ta urputná snaha začne pomaloučku vracet, je nepopsatelný. Uvědomění, že jste si nějakou postavu z bohatého ansámblu opravdu oblíbili, v momentě kdy o ni přijdete, je hrozně bolestná záležitost. Jenže stejně čtete dál, protože přece musíte vědět, co bude s těmi ostatními. A ve chvíli, kdy si začnete myslet, že jste to obří klubko zápletek alespoň trochu rozmotali, stane se něco, co vám vrazí hlavu zpátky do písku Raraku. Jste tak vyčerpaní, že byste se na to nejraději vykašlali a zůstali ležet, jenže... nemůžete. A tak se z něj vyhrabete a plahočíte se dál přes tu spalující poušť za vesele poskakujícím autorem. Protože tohle, tohle už není jen obyčejné spisovatelské řemeslo. Až se z toho zážitku trochu otřepu, určitě se hodlám do Malazu vrátit. A jsem si celkem jistá, že i u dalšího dílu projdu stejným bludištěm epických scén a emocí. Budu u toho trpět, ale náramně si to užiju.