Dřeň je space opera ve své nejryzejší podobě. Gigantická loď putující bez cíle odnikud nikam a ve svých útrobách skrývající nejedno tajemství, je bezesporu výborným východiskem pro vzrušující zápletku. Reedův styl psaní není tak úplně tradiční a má punc zcela osobitého přístupu. Jeho nápady jsou originální a jiskří napětím. Tedy alespoň v první polovině románu. Seznamování se s Lodí, její posádkou a cestujícími doslova přiková čtenáře ke knize. Sledování osudů trosečníků na Dřeni pak nikomu pravděpodobně nedovolí od četby odejít. S přibývajícími stránkami však příběhu malinko dochází dech a začne se utápět sám v sobě. Jakoby autor nevěděl, co si s vyprávěním počít dál. Nesmrtelné postavy gradaci děje také mnoho nepomohou a co hůř, jejich znovuoživování znepřehlední zápletku do takové míry, že si člověk nakonec není jistý, zda ještě jede na vlně nebo se už definitivně ztratil mezi hvězdami v hlubinách vesmíru. Ve finále pak chybí nějaké to velkolepé odhalení, i když Reedův závěr také má něco do sebe. Suma sumárum je Dřeň hodně solidní sci-fi, nicméně k dokonalému zážitku ještě nějaký ten chloupek chybí.

Dle mého, Dřeň nedosahuje kvality Sestry Alice, ale má něco, co dnešní autoři moc nemají. Je to čtivé, zajímavé a přichází s něčím novým. Vůbec mi nevadilo, že čas je zde jen jako vlákno, po kterém se dá skákat tam o pár dní, tu o několik tisíc let. Vše mělo svůj účel a vše svůj účel splnilo. Chápu i degeneraci (jestli se to tak dá napsat) posádky. Jedna z těch space oper na které se vzpomíná. Škoda, že od tohoto autora u nás více věcí zatím nevyšlo. Je alternativní, zvláštní, novátorský a věřím, že možná kvůli tomu zde nemá moc oblibu. Přichází s něčím o čem musí člověk přemýšlet a použít svoji fantazii. Má na to dneska někdo čas?