Série povídek Drakobijci se ke mně dostala v podstatě náhodou. Okukoval jsem v knihovně knihy na vyřazení k prodeji a právě devátý díl se tam ledabyle povaloval. No a jelikož jsem se za poslední měsíce nadchl pro vydavatelství Straky na vrbě a konkrétně i pro jeho tvůrce pana Bronce, neváhal jsem a ihned se do knihy pustil. Po přečtení všech povídek včetně závěrečného (velice odborného a věcného) shrnutí všech povídek panem Broncem musím sklonit poklonu, protože pustit se do něčeho takového jako je literární soutěž O železnou rukavici lorda Trollslayera a ještě nejlepší povídky jednou ročně vydávat, je hrozně nevděčné a ocení to opravdu úzký okruh nadšenců. Dříve jsem měl podobný projekt, ne ohledně literatury, ale ohledně hudby a chápu to nadšení. Tvůrce to baví a to období během toho všeho je hrozně hezké, ale všechno jednou končí. A když to končí, tak je smutno, ale duši se na jednu stranu uleví. Nicméně samotná kniha mi udělala radost. Samozřejmě v ní byly lepší, ale i horší povídky. Výraznějších point bych se nedohledal, ale přeci jen se tu našlo pár suprových kousků. A pokud k tomu přidám ještě fakt, že pan Bronec díky této sérii narazil na celou řadu autorů, kterým pak samostatné romány vydal, tak si myslím, že série Drakobijci měla a stále má smysl. Třeba já na ní narazil po 12ti letech od vzniku této knihy a byl jsem doslova nadšen. Abych ale vybral ty nejlepší povídky z této knihy, tak za mě určitě Ve stínu havrana. Nejdřív jsem si myslel, že to bude mít spojitost se stařičkou českou počítačovou hru, na což jsem se těšil, ale pak mě překvapila skvělá ryzí hrdinská fantasy, což mě vlastně také hodně bavilo. Pak mě hodně zaujala povídka Nepříjemné posezení, ze které se stala příjemně vtipná fraška o jednom nešťastném upírovi. No a do třetice mě potěšil horor Děvčátko a démon. Jednoduché, výstižné. Na povídku nic složitého. Zbytek také zajímavý, ale kdybych to všechno popisoval, tak se tu upíšu…:-)