O Veronice Doušové jsem ještě neslyšela a věřte, že když si přečtete její knihu Dopisy od babičky, autorku si zapamatujete. Krásně a citlivě napsaný příběh dvou žen a dvou časových období - babičky a vnučky, který vás v táhne do děje a nepustí. Příběh začíná vyprávěním 18 - leté Anny, která se svými rodiči a sestrou žije na vesnici a všichni se snaží přežít po svém a dočkat se konce války. Život na vesnici je velmi těžký, i když jsou na tom všichni lépe než lidé, kteří za války žili ve městech. Tam jsou odkázání pouze na potravinové lístky, které zdaleka nestačí pokrýt základní potřeby. Na vesnici netrpí lidé tolik hladem, ale vše je vykoupeno těžkou každodenní prací. Každá rodina musí za války odvádět stanovené množství masa, mléka, vajec a chovat jen schválené množství zvířat. Kdo se snaží vypěstovat něco na víc, aby mohl lépe žít nebo pomoci potřebným, může zaplatit cennou nejvyšší. Tak je tomu i u rodiny Anny, ta navíc prožívá svou velkou první lásku. Druhé vyprávění se týká Jany, které její babička Anna odkáže celou svoji vesnickou usedlost i s pozemky. Když po pohřbu Jana do domu své babičky vstoupí, v mysli ji začnou vystupovat na povrch již dávno zapomenuté vzpomínky na dětství. Stačí malý závan vzduchu z domu a Jana je opět malou holkou. Vidí svou babičku, vždy usměvavou a od rána na nohou. Jak se stará o celý dům, o dobytek, ráno podojí krávu, kozu, postará se o slepice, i prase bylo každý rok v chlívku. Část toho, co vypěstovala a vychovala prodávala. Všechno zvládla, často se přitom všem starala o některé ze svých čtyř vnoučat, někdy o všechny najednou. Nikdy si na nic nestěžovala. Dovede se někdo z nás v dnešní době představit takovýto život? Byl by někdo ochotný a schopný vůbec všechno tohle zvládnout? Já určitě ne a Jana také ne. Žije ve městě v bytě, nemusí se starat o teplo, vodu, vše co potřebuje si koupí. Ale její předci byli jiní, byly to vždy zemědělci, co starali o svou půdu, která pro ně byla vším. Ale po válce se všechno změnilo. Každý ať už o své vůli, nebo z donucení musel vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Nikdo si nemohl své pole a zvířata nechat a hospodařit tak, jak byl celý život zvyklý. Lidé tak přišly o své jistoty a způsob života. Kniha se čte velmi dobře, skládá ze dvou prolínajících se příběhů, Anna začíná své vyprávění v roce 1944 v době války, kdy si nikdo nebyl ničím jistý. Její vnučka Jana vypráví o svém životě od roku 2019, pracuje v bance, bydlí se svým přítelem a začíná si uvědomovat, že život není takový, jaký by si přála. Práce ji neuspokojuje, její milostný život ustrnul na mrtvém bodě a zemřela jí babička. Jana zdědí její dům a věci se pomalu začnou měnit. Čeká ji hodně dlouhá cesta, musí si uvědomit, co vlastně chce a co sama může změnit. Kniha je skvělá a rozhodně ji doporučuji. Věřím, že o autorce ještě uslyšíme, protože tento příběh se ji opravdu povedl a dávám plný počet hvězd.