Problémem u publikací tohoto typu od zahraničních autorů, kteří nejsou i u nás už dobře známí, je, nakolik se dá věřit, že je to publikace napsaná opravdu erudovanými odborníky, kteří oboru skutečně rozumí a nevytvářejí jen chabě podložené teorie (protože empiricky jsou dané závěry za současného stavu vědy jen velmi omezeně ověřitelné). V tomto případě mám pocit, že autoři v zájmu větší zajímavosti knihy poměrně dost zjednodušují a některé jejich závěry jsou docela hodně spekulativní, což do určité míry sami připouštějí. Kniha mi připadá trochu jednostranně zaměřená – autoři dělají z dopaminu hlavního viníka téměř všeho důležitého v psychickém ustrojení člověka – na úkor velkého množství dalších nervových přenašečů a chemických látek v naší nervové soustavě. Myslím, že spíše půjde o jakousi dynamickou rovnováhu mezi všemi těmito látkami, záležející i na momentální situaci člověka, jeho zdravotním stavu, únavě, možná i počasí a řadě dalších faktorů. Příliš se mi nechce věřit teorii autorů o tzv. dopaminergních osobnostech, u kterých výrazně převažuje vliv dopaminu nad vlivem tzv. TaT přenašečů (pro „tady a teď“), mezi které řadí třeba i umělce a vědce (a vůbec všechny kreativní lidi) – není ovšem psaní knihy, malování obrazu, skládání hudební skladby, hudební produkce či vědecký pokus typickou činností, která se odehrává tady a teď a její autor si ji nepochybně užívá a nepřemýšlí v tuto chvíli nad budoucností? Nicméně v každém případě je to kniha zajímavě napsaná a nutící k přemýšlení, v níž se určitě řada platných poznatků najde; které to jsou, o tom si asi každý musí učinit názor sám i na základě vlastní životní zkušenosti.

biochemický výklad o dopaminových drahách v mozku je upozaděn (psycho)sociologickými výzkumy, opírá se o tradiční pokusy s potkany (dřív myšky hltaly vodu s glukózou, dnes už máme speciální granule s příchutí!) a modelové testovací situace s lidmi (jejich interpretace bývají dost spekulativní, ale budiž), americky ukecaný a výrazně popularizovaný styl stejně jako zaměření výhradně na angloamerickou populaci mě spíš odrazuje (např. dělit dopaminergní osoby podle politické příslušnosti mi přijde dost ujeté a tendenční), ale celkově je to nenáročné zajímavé čtení o závislostech a psychických onemocněních spjatých s dopaminem, proč ne...