Domeček krve a bolesti

Zjistil jsem, co mi na hororech vadí nejvíc – když se dobrým lidem dějí špatné věci a oni mají jen pramálo možností s tím něco dělat. Právě na tuhle strunu hraje osvědčený tvůrce Mike Carey, přičemž využívá všech svých zkušeností k tomu, aby čtenáře co nejsnáze dostal na lopatu a šoupnul do pece. Jde mu to přitom skvěle. Už v průběhu první kapitoly tušíte, kde je co špatně a u koho byste byli rádi, aby se ve zdraví dočkal konce vyprávění. Což si samozřejmě uvědomuje i sám autor, takže si můžete být jisti dlouhou strastiplnou cestou, než se cílové rovinky hrdinové dočkají. O tom, že v celku, nepadlo ani slovo. Komiks Domeček krve a bolesti využívá zavedené strašidelné motivy (dětská hračka, domácí násilí), aby čtenáři předložil originální hororový příběh, který si současně z tradičních klišé utahuje, nebo je rovnou překrucuje. Ne všechna pravidla jsou úplně jasná, ale postupným vývojem událostí do sebe jednotlivé scény zaklapávají natolik jednoznačně, že i mrtvému musí dojít souvislosti.

Miluju příběhy, ve kterých se objevují domečky pro panenky. Mají v sobě totiž něco magického, tajemného a strašidelného. Tento komiks je dosti temný, místy velmi násilný a domeček v něm taky není zrovna růžový Barbie Dream house. Jeho atmosféra mi připomínala příběhy Stephena Kinga, Joe Hilla, Clive Barkera, Neila Gaimana, i H.P. Lovecrafta. Nechyběla ani kočka jak z Coraliny. Za mě spokojenost, čtení jsem si užila, ale teď si dám na odlehčení zas nějakou vtipnou oddechovku.