Dokonalý policajný štát

"Miluj prezidenta Si Ťin-pchinga" Tento nápis stojí na průčelí vstupu do jedné z budov tzv. převýchovného zařízení pro nařízenou intenzivní výuku občanských povinnosti. První a poslední "laskavá" slova a projev v tomto koncentračním táboře hrubě násilné "převýchovy". Vítejte v Sin-ťiangu! Čínská tzv. autonomní oblast, kde všichni mají podle prezidenta vysokou životní úroveň. Jenže. Jste-li žena, tak pravidelně každý den musíte brát antikoncepční pilulku. Ale to máte vlastně štěstí, protože jinak taky musíte podstoupit sterilizaci, protože počet menšin je potřeba zredukovat. Po četných denních policejních kontrolách a dozorem kolegů (prásknutím svého kolegy si lze vysloužit vyšší hodnocení) pak doma nesmíte zpochybňovat slova svých dětí. Opakují třeba jen svého učitele, který jim taky řekl, že své rodiče musí nahlásit, když s nimi nebudou souhlasit. A když už si chtějí v klidu posedět u TV, tak to je možné pouze pod slídivým okem kamery nainstalované úřady do rohu obývacího pokoje. Jo a v posteli na ženu čeká cizí muž - ten její byl někam odeslán, zmizel. Cizí muž dohlíží na správné chování. Nejen to. Takhle nějak vypadá den v životě Ujgurů a jiných členů národnostních menšin v Sin-ťiangu. Teda já věděla už dost, ale tohle mě stejně mírně řečeno znechutilo. Autor přitom úvodem obšírně vysvětluje, jakým způsobem si ověřoval veškeré informace, které získal. Tři kroky k vytvoření dokonalého policejního státu: 1. určit nepřátele (příslušníky menšin, přistěhovalce, židy, muslimy) a obvinit je z vašich problémů, 2. ovládnout technické prostředky (kamery vč. k rozpoznávání obličejů, sociální sítě) ke sledování "nepřátel" a 3. vytvořit ze země panoptikon (vězení uspořádané na kruhovém půdorysu, kde dozorce vše sleduje ze strážní věže, ale vězni jej nevidí). Každý si tak myslí, že je sledován, ale nikdo přesně neví kdy nebo kde. A co s těmi, byť jen domněle neposlušnými? Třeba za to, žen šli na večeři se sociálně nevhodnou osobou? Šup s nimi do převýchovných táborů. Korunu tomu daly nadnárodní společnosti jako Microsoft, Google nebo Yahoo, které na počátku tisíciletí podepsaly s čínskou vládu dohodu o filtrování informací ve svých programech a platformách. Velkou čínskou zeď nahradila jiná, velký čínský firewall. Vítejte v zemi George Orwella. Jenže jak lze žít, když nevíte, kdo je váš přítel nebo nepřítel? Je možné mít vůbec přítele v takovém systému? Ujgurská muslimská menšina, přesněji její mužská část, se po násilném potlačení policií jejich úsilí za osamostatnění a vznik samostatného ujgurského státu začala učit v Afghánistánu nebo Uzbekistánu teroristickým metodám, jak škodit vládě. Tím si podepsali ortel smrti. Nejenom sobě, ale i svým rodinám, ženám a dětem. Ujguři přišli o veškeré svobody a práva, počínaje svobodou vyznání své muslimské víry a svobodou a právem na soukromí konče. Čínská komunistická strana snahy o samostatnou existenci a vlastní uvažování nejenom nedopouští, ale taky neodpouští. Kniha svou výpovědní hodnotu dokládá tím, že nevytváří paranoidní teorie, nešíří emocionální děs (což s oblibou činí čínská garnitura, ale ani ta nemá na severokorejskou), fakta jsou ověřitelná. A v závěru knihy je extenzivní rejstřík.

„Ať žije velká, slavná a bezchybná Komunistická strana Číny!“ „Strategie Číny je jasná. Čína přebírá ekonomickou kontrolu nad státy.“ V Orwellově nejslavnějším románu „1984“ je jedním z klíčových dystopických prvků neustálé, nekončící a všudypřítomné sledování vybraných obyvatel „Oceánie“. Lidé jsou sledování a kontrolování kdekoliv a kdykoliv, včetně soukromí domova, pomocí „obousměrných“ obrazovek, které představují zdroj státní propagandy a současně nástroj ke sledování. Je zakázáno je vypnout nebo jakkoliv zakrýt. A nejhorší je fakt, že člověk vlastně nikdy neví, zda je právě sledován, nebo ne. Otřesná představa, dokonalý panoptikon. A právě takový dokonalý panoptikon vybudovala, a stále buduje, Čína uvnitř svých hranic. Systém je to robustní, zahrnuje policii, různé „domovní důvěrníky“ a další „hlídače“, systémy sledování komunikace a jiné klasické prvky paranoidní diktatury, ale primárně tvořený téměř nekonečnou soustavou kamer, sledovacích softwarů, s výstupy zpracovávanými v reálném čase systémy umělé inteligence, vše ovládáno despotickým režimem. Je to represivní systém, je to tyranský systém. Kniha má dvě základní roviny. Obě stejně čtivé a stejně hororové. Jedna popisuje systém, někdy fakticky, někdy spekulativně. Druhá se zaměřuje na konkrétní osoby, oběti represí. Obě roviny se v zásadě prolínají, prostupují jedna druhou. Lidské příběhy jsou silně emotivní, vyvolávají pocity enormní nespravedlnosti. Záměrně teď pomíjím fakt, který nicméně hraje podstatnou roli, že systém byl vyvinut a prvně vystavěn v Ujgurské autonomní oblasti Sin-Ťiang, oblasti s muslimskou většinou. Nehodlám zde soudit, jestli muslimové hodní, nebo špatní. Plošné, necílené represe však považuji za odporné a zavrženíhodné. Popisy sledovacího systému jsou zhmotněný sen despotů a tyranů. Část textu je věnována historii výstavby, politickému pozadí a politickým důvodům vzniku. Následuje popis fungování sledovacího systému, technologie rozpoznávání obličejů, sociální skóre, projekt „bezpečných měst“, vše zastřešující role umělé inteligence ve vyhodnocování obřího množství dat a zejména role čínských technologických gigantů Huawei, Tencent, provozovatelů např. aplikací Wechat nebo TikTok. Je to děsivé a v zásadě je to varování i pro nás, zde na západě, kam až lze zajít, pokud státu povolíme, aby nás v různé, větší či menší míře, sledoval a vyhodnocení přepustil AI. Čtenář si chtě nechtě vzpomene na „Minority report“, predikci kriminality a preventivní zatýkání. No, tady je to životní realita milionů. Lidské příběhy jsou stejně šílené. Ukazují čínskou propagandistickou realitu. Zavírání do novodobých koncentráků, a.k.a. „převýchovných center“. A samozřejmě další cílené nebo naopak zcela obecné represe. Vyprávění protagonistky o pobytu v jednom takovém převýchovném centru je naprostý bizár, čistý Kafka. V závěru se autor ještě na chvíli stočí pozornost k nechvalně proslulé „Belt and Road Initiative“, čínské ekonomické diplomacii, kupování si ekonomického vlivu v zahraničí skrze slabošské a úplatné západní politiky. Stále stejné neradostné čtení, jako už tolikrát, nyní doplněné o vývoz sledovacích technologií. Řadoví Číňané tohle všechno obhajují (musí obhajovat?) bezpečností. Čínský projekt „bezpečných měst“ je však pouze eufemismus pro masivní sledování obyvatelstva. Zde, víc než kdekoliv jinde, se hodí Benjamin Franklin: „Ti, kteří by se vzdali základní Svobody, aby získali trochu dočasné bezpečnosti, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečnost.“ Jednu menší výtku bych k textu měl. Autor je, dnešní terminologií, americký progresivní liberál, občas tak sklouzává k typickému a otravnému progresivně liberálnímu moralizování a poučování. Navíc je to novinář, ne historik, což sice může přidat a přidává na čtivosti, ale zároveň ubrat na objektivitě a přesnosti. Osobně jsem moralizování přešel, podobně jako v mnoha jiných případech u zajímavých knih, nicméně považuji za důležité to zmínit. Kniha rozhodně je varováním před dystopickou digitální tyranií, varováním před plíživou despocií, plošnými represemi a nevratnou ztrátou svobody, varováním před omezováním svobody v zájmu bezpečnosti, tedy něco, s čím se začínáme potýkat i na Západě. A přestože stále ještě žijeme v jedné z nejbezpečnějších a nejsvobodnějších zemí, před podobnými represivními snahami je třeba mít se neustále na pozoru. Zájemcům doporučuji.