Dívka, která si zaplétá cop

Přiznám se, že první knihu autorky, Tajný život slunečnic, jsem nečetla. Po Žízni po životě, která také pojednává o životě Vincenta van Gogha, jsem se totiž trochu spálila. Jenže po Dívce, která si zaplétá cop budu muset svůj názor přehodnotit. Tohle se totiž četlo skvěle! Vlastně úplně samo. Kapitoly se střídají mezi dvěma ženami. Ellie žije v současnosti, je jí 29 let, zemřel jí manžel, přijde o domov i práci a má toho tedy naloženo víc než dost. Přesto se nevzdává a snaží se ze všeho nějak vyhrabat. To se mi líbilo. Nebyla dokonalá, neměla život zalitý sluncem a musela se znovu zvednout ze dna. Pak je tu Suzanne, která se narodila ve druhé polovině 19. století a vyrůstá v Paříži jako velmi chudá dívka. Dostává se do společnosti tehdejších umělců a potkává například Renoira, Degase nebo Lautreca. Suzanne je prostořeká, svá a rozhodně si nenechá jen tak něco namluvit. Ačkoli Ellie a Suzanne dělí nějakých 130 let, v mnohém jsou si překvapivě podobné. Přiznám se ale, že kapitoly Ellie mi byly přece jen o něco bližší. Bylo mi sympatické její zaujetí pro umění i to, že působila tak nějak skutečně. Zhruba do poloviny si říkáte, že je to takové příjemné, kliďánkové čtení. Jenže pak začnou přicházet nepříjemnosti, se kterými se obě hlavní hrdinky budou muset poprat, a postupně vyplouvají na povrch i tajemství z minulosti. Klidně by mě bavila kniha, která by byla jen o Ellie. Ale i Suzanne měla co nabídnout. Především pohled na to, jak byly ženy její doby vnímány. Jako objekty touhy mužů, kteří je malovali především pro své vlastní vizuální a fyzické potěšení. A běda, kdyby náhodou chtěla žena malovat nahého muže. Neslýchané! Silně ve mně zůstalo i další poselství knihy. Pro dítě není nejdůležitější, aby matka pracovala od nevidím do nevidím a zajistila mu všechno. Nejdůležitější je, aby s ním byla. A vlastně je to celé i o tom, že ženy se mužům dokážou vyrovnat ve všech směrech. Od autorky jsem nic moc nečekala. A proto mě kniha příjemně překvapila.