Devět povídek

Jako když se díváte z okna vlaku a jste svědky jedné scény vytržené z kontextu - a téměř nikdy se nedozvíte, jak to dopadlo. Jako když slyšíte někoho telefonovat – něco pochopíte, byť si to vykládáte podle sebe, něco vůbec. Jako když sedíte v restauraci blízko stolku s dvěma neznámými ženami, zřejmě kamarádkami, které jen tak klábosí. Jako když si něco vysníte, čemu věříte, ale nemá to reálný základ ani vyústění. Nad něčím se pozastavíte, u něčeho se podivíte, něčemu se zasmějete, něco vás zneklidní. Ale rozhodně vás všechno osloví.

Zvláštní s jakou neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností vykresluje Salinger své charaktery. Rád bych byl po dočtení naplněn oním pocitem porozumění, kdy čtenář autora jakžtakž pochopil a věděl proč napsal to co napsal. Jenže ve mě víří spíš uragán otázek. Když jsem měl pocit, že už, už sahám po pointě přišel Salinger s jedinou větou, obvykle tou, která celou povídku zakončila a já zůstal zaraženě stát jak Simír Gerchán z Kobry XI když jim opět ujel pachatel. Co tím chtěl autor říct? Proč volil tak zvláštní dialogy? Jak vypadá den, který je jako stvořený pro banánové rybičky? Je pohled Teddyho na život a svět tím správným pohledem..? Tyhle povídky jsou jak puzzle, jejichž dílky autor rozprostřel mezi jednotlivá slova a pouze pozorný a zkušený čtenář asi dokáže odhalit celý obraz... Kéž bych ho jednou odhalil i já.