Dětství není jen tak

Vzpomínky na dobu komunismu a v něm prožité dětství. Na mnohé jsem si vzpomněla i když já už byla komunismem jen škrtnutá. Autorka nádherným stylem psaní popsala život jedné dívky Toničky od narození až po dospělost.  Psané z pohledu děvčátka, která ne vždy všemu rozuměla. Pobírala smutné i veselé dojmy svého života dětským rozumem. Nechápala ironii, nechápala maminčino věcné stěžování, taínkův nezájem, ba ani tehdejší dobu. Zákazy, nařízení, pionýrský kroužek ani soudružku učitelku.  Do toho všeho se musela pomáhat s výchovou své mladší sestry Sáry, kterou ve své první třídě vodila do školky. Nikdo nechápal, že i pro ni to je těžký. Babičky daleko a tak nějak bylo samo sebou, že starší dcera pomůže.  Spoustu situací by se dalo přenést i do dnešní doby. Problémy mezi rodiči, ve škole s učiteli, mnoho učitelů nebaví jejich práce a na dětech se jen vybíjí svoji zlost…přesto doba socialismu s “lidskou tváří tomu dodá ještě více nepochopitelných věcí.  Velmi se mi zamlouvalo, jak to bylo napsaný. Někdy úsměvné, někdy hodně emotivní. Očima malé školačky. Přečíst by si ji měli všichni, kdo si chtějí tuto dobu připomenout a zavzpomínat na to zlé, ale i dobré. Milá, nostalgická kniha.

Každý si neseme svůj příběh složený ze střípků vzpomínek. Některé z nich, pro nás co jsme tuto dobu prožívali, jsou si dost podobné. Ty bolavé a traumatizující pomalu otupí čas a tak se podobně jako autorka na ně začínáme dívat s nadhledem a určitou dávkou humoru. Zdaleka ne však každý umíme dát tomu všemu rámec a předat to “papíru “. Nemohu tvrdit, že by to byla něčím zvlášť výjimečná kniha. Bylo to takové prosté vyprávění o době dětství, ale velmi příjemně se to četlo.