Depeche Mode

"i když o žádné skutky jako takové tu vlastně nešlo, spíš o plahočení prostupným a řezavým vzduchem, snahu protlačit se ještě o kousek, ještě o pár milimetrů, bez jakéhokoliv cíle, bez jakéhokoliv přání, bez jakýchkoliv pochyb, bez jakékoliv naděje na úspěch." Tato pasáž z pásma vypravěče mi připadá být výstižná pro celkový náboj knihy, s tím paradoxem, že děj je rámován cílem, který se zdá být vzhledem k naladění účastníků putování celkem ambiciózní. Hledání "ztraceného kamaráda" sice představuje určitý styčný bod pro působení specifické skupinky charkovských pozdních náctiletých, motivace však není vyloženě intenzivní, čemuž odpovídá i dějová struktura, která je rozředěna vším možným. Postavy se motají v polokrachlých továrnách, příměstských vlakových spojích a na fotbalových stadionech, na nichž jde o všechno, jen ne o fotbal; potkávají provinční dialektiky, vysoce postavené dívky se zájmem v nízkých patrech, středověké dealery a děti přežívající ve vlacích. Rok 1993, přišel nový režim a zůstaly staré, již ošuntělé vesty. Je to trochu drsné a trochu lážo plážo, i mohutné obtíže jako by nakonec byly překonány určitým lokálním know-how, případně lhostejností. Myslím, že účinek knihy tkví i ve velmi funkčním vypravěčském naladění. Na jednu stranu budí dojem dokumentu, na druhou stranu je neustále zdůrazňována zprostředkovanost – vypravěč zaujímá řadu rétorických poloh, od ledabylé ironie přes neukočírovanou vervu ("proč o tom vlastně mluvím") až po nenadálé nespisovné úvahy. Postoj "nad věcí" je však po prvních pár úvodech (jsou čtyři, stejně jako epilogy) trochu sražen tím, že se vypravěč stává přímým účastníkem, takže se z komentátora stává spíše určitý intimní zpravodaj, který ke svému okruhu přistupuje se zvláštní aurou kamarádství – nejedná se o žádnou "bromance", je to zvláštní, nijak vznešenými idejemi semknuté spojenectví, které je ale neustále utužováno potřebou mluvy (a potřebou s někým sdílet stejnou láhev). Zároveň dává vyvstat nečekaným podobnostem s jinými sociálními typy, ať už jsou to prostitutky nebo půlnoční tramvajáci. V knize je i nádherný moment z "nesmírné logické jednoty drobností" pociťované na malém nádraží po potkání invalidy, který pouští z gramofonu retro, které "v zásadě stojí za hovno" – i tak jako by se v této chvíli vyjevilo všechno nevyslovené spiklenectví různorodé trojice. Dialogy – nesmírně životné, jejich vtip se zjevuje nezávisle na vědomí mluvících (výslovný "smích" se snad neobjeví po žádné replice – "Jo, a Trockij byl basketbalista. Hrál za Pracovní zálohy.") Kompozice – mazec, výborně fungují hlavně vložené texty (kniha od "doněckého kontrolního výboru", který v sobě mísí poťouchlou návodnost, urputnou vážnost a ironickou frázovitost) a pasáže reprodukující tlumočnické nesoulady (vystoupení pochybného kazatele a pořad se studií od BBC), které paradoxně odkrývají skutečnou podstatu věcí a kulturní propast mezi nově "osvobozeným" východním prostorem a dlouhodobě "svobodným" prostorem anglosaským. 5:30 Na konečné bychom rádi našli aspoň nějakou lavičku, kde by se dalo přečkat pár hodin do příštího vlaku, jenže se tu konečně objeví ti kluci, co se vrací z vojny, a taky houbaři. Všechny lavice v čekárně jsou obsazeny nějakými podezřelými existencemi. Vyjdeme proto na jediné zdejší nástupiště, které nádražní tlampače z nějaké důvodu pateticky označují za první, jako by tu snad někde bylo i druhé. Nějakých sto metrů od nádraží je vidět vysokou lávku pro pěší, vypínající se nad celým panoramatem. "Pěkný," řeknu, "tak asi půjdeme na most, tady se stejně nikde nedá spát." Stoupáme po kovových schodech a prohlížíme si nádraží, nekonečná rozvětvení kolejnic, nákladní vagóny tísnící se jeden vedle druhého, cisterny, štěrk, semafory, stromy, mlhu, nádražní budovy, všechno možné, nemáme se o čem bavit, takže tam sedíme obklopeni mlhou a mraky, pomalu pijeme studenou minerálku a prohlížíme si všechnu tu zmrzačenou železniční infrastrukturu. (s. 206)

Je to jízda: poněkud zběsilá a překotná, zmatečná, místy rozplizlá, ale líbilo se mi to hned ze dvou významných důvodů. Jednak to ve mně vyvolává nostalgii po časech bezmála nezkrotné svobody coby stavu mysli, kdy bylo na vrcholu explozivní „pikareskní“, nadsázek, mystifikací a divokosti plné psaní Topolovo, Andruchovyčovo, ale i novější pokračovatelé téhle linie jako třeba Masłowská v Polsku, a zároveň vycházely starší, naprosto kultovní jako Venedikt Jerofejev a jeho Moskva - Petušky. A zároveň upomíná na léta, kdy jsem to četl (jistý odstup tam byl). A jednak se Žadanovou románovou prvotinou nese jakýsi melancholický pocit (což ho myslím odlišuje od výše jmenovaných) marnosti, nedotaženosti, neúplnosti takové existence. Takové to: něco jsme chtěli, třeba jen ve skrytu duše, ale přesto, měli jsme sny, iluze, ale vyšumělo to do prázdna, utlouklo se to v bezmoci, v přízemním přežívání zbaveném opodstatněnosti, motivace, vůle. Dobře je to patrné především v úplném závěru knihy, ostatně i z explicitní a poněkud nihilistické úvahy těsně před ním zřetelně proniká vědomí nemožnosti uplatnit jakoukoli závažnější vlastní vůli. Jistě je to umocněno tím, že vypravěč a jeden z hlavních hrdinů je v jistém smyslu autorovo alter ego (odpovídá mu věkově, místně a v jedné pasáži jej osloví jeho jménem). A pro mě osobně je to tím působivější, že podobné pocity a postoje dokonale znám. Proto je pro mě Žadanova próza, ač to není lineární čtení s ryzím a jasným narativem, nýbrž spíš rozběsněná kaskáda historek a bizarností (zpravidla vtipných a jadrných), důležitá v hlubší rovině. Navíc skvěle přeložená.