Démonické vědomí

Duitsovo (který je pro mě mimochodem objevem loňského roku) 'Démonické vědomí' navazuje na jeho patrně nejznámější text 'Země osvícení' (ač on sám je autorem dost undergroundovým, neznámým, až punkovým) a snaží se o jakési rozšíření původní publikace v rámci myšlenek, kde se cítil nedostatečný v jejich vyjádření. V úvodní části je to víc přeskáčkovité ohledně konkrétních zkušeností, ale pořád se to točí okolo podobného tématu, kdy "Próza zachycuje jen povrch. V poezii se zjevuje podstata" (proto mají lidé rádi chladný a přesný popis, protože ten, ač polopravdou v nejlepším, ne-li lží, je tolik neděsí jako obskurní nejistota pravdy a emocí v poezii), zkušenost s peyotlem, něco málo je zmíněno i autorů, kteří Duitse zajímali, nebo nějak ovlivnili, sny (tahle část mě celkově moc nebavila, autoři často mají tendence zahrnovat sny, které opravdu nemají význam, jinak než pro ně v kontextu jejich denního života - jak zde i sám Duits zmiňuje). Naopak jeho nekonečné podrývání zažitých hodnot, zažité reality, zažitých přesvědčení, kterými nás všichni odmalička krmí, mě nikdy nepřestane bavit, protože jsem se těch prožitků sám dotkl, lidé skončí uvěznění v realitě, kde vás krmí a vychovává stát (pracující ženy si hodili klacky pod nohy, když teď nechávají státní instituce vychovávat svoje děti, aby mohly ony pracovat a manželský svazek je pak jen další falešnou pojistkou, ale z Duitsových slov pochopíte, že pravda je vždy příliš komplexní, než aby dostala přesvědčivou a jednoduchou odpověď, šílenci nám vládnou, doslova šílenci, kteří v rámci zažitého, aktuálního nastavení využívají příležitosti - často si říkám, proč by dnes, k vám, vůči vám, někdo udělal něco dobrého, jen tak? Není to jen tak, je za tím to, že z toho vždy něco bude mít). Věříte všemu, co říká církev/stát/noviny. Lidi opravdu nebaví přemýšlet. Bojí se vybočit. V tomhle ohledu je vše ještě horší s věcmi jako cancel culture, generace absolutně tupých dementů má najednou váhu, jak Duits ukazuje už na příkladě zpěvačky, která se snaží všechny přesvědčit o tom, že má tu nejkrásnější, nejvřelejší vagínu, zatímco své fanoušky pokradmu a s ledovým klidem pozoruje a ji v hlavě zajímají jen její materiální modly, špatné modly. K Duitsově textům se člověk vždycky může hodně vyjadřovat, protože jsou i přestože jen "povrchová próza" podnětné, speciálně posledních cca 60 stránek a text 'Zelený bůh ciguri', kde se vše říká polopatě, tak, jak je. Samozřejmě teď jakoukoliv publikaci Charlese Duitse vždy nedočkavě vyhlížím (doufám v brzké vydání 'Sloní sliny'). Je to de facto asi těžko stravitelné pro lidi, co se k nějakým psychedelickým zkušenostem moc nedostanou a už vůbec ne těm, kteří nikdy trip neměli, protože to velice dobře popisuje onu nezachytitelnost, jak jdou lidé slepí a hladově skáčou vůči svým definicím, které jim dají jasnou a danou odpověď na jejich tíživé otázky. Jenže velice často je skutečná realita taková, že odpovědí opravdu není jedna jasně daná odpověď, kterou se pak máme řídit - což je, ano, matoucí, ale jak říká Duits v poslední větě: význam je vždy transparentní.

Charles Duits se pokouší o nemožné - zprostředkovat nezprostředkovatelné, popsat nepopsatelné, vtělit do sekvence slov věčnou, bezrozměrnou, neuchopitelnou podstatu mystické zkušenosti. Jako i jiní před ním i po něm se pokouší o tento fantastický cíl, jakkoliv sám jasně chápe jeho nedosažitelnost. Za tímto účelem geniálním způsobem využívá všech dostupných prostředků, snoubí poezii s racionálními argumenty, imaginaci s analýzou, radost s nesmírností. A ono to svým způsobem funguje. Kniha obsahuje několik různých zcela nekonvenčních a transcendentálně spiromagických esejů, které se točí kolem zkušenosti se "zeleným bohem ciguri" a spirituality obecně. Pokud se o Absolutnu dá vůbec něco vypovědět, pak to v této útlé knížečce najdete. Avšak musíte tomu přirozeně vyjít vstříc. Jako bonus pak úžasný Duitsův obraz na obálce knihy. Aeternitas in charta incarnata.