Dědina

Velice čtivá sonda do venkovského života, Petra Dvořáková skutečně umí poutavě psát lehce uvěřitelné příběhy ze života. A ještě že jsem Dědinu nečetla před jedenácti lety kdy jsem se nadšeně stěhovala z Prahy na vesnici...

Jazyk? Naprosto skvělý! Takové použití nářečí jsem ještě neviděla. Postavy, dialogy, skvělé, skvělé! Zápletky, řešené maléry, výchova dětí, manželské vztahy a další rodinné propletence uvěřitelné, odkoukané ze života, úplně jsem ty jednotlivé postavičky z dědiny viděla a slyšela. A proč tedy o hvězdičku méně? Protože nějak nemůžu, a hlavně nechci uvěřit tomu, že je česká, resp. moravská vesnice komplet taková. Závist, drby, za prachy všechno, bez nich nic, i ta pomoc v rodině je taková vypočítavá, mezigenerační vztahy neutěšené. Čtení, které mě ohromilo a současně deprimovalo. Vzpomínám na Poláčkovo Okresní město, je to o něčem jiném, ale přesto hodně podobné. Obdobná vypočítavost, závist a mamon a neupřímnost; na jednu stranu trefné, na druhou stranu rozpaky. Z knihy mám stejné pocity; opravdu jsou lidé takoví? ----------- Bohužel o kouzlo mapy dědiny jsem kvůli knihovnou zataveném obalu přišla...