Dcerka

Válka na Ukrajinském Donbasu v letech 2014 až 2022. Zajímavé je, že jsem o tom nevěděla. Tato válka skončila až Invazí Ruska na Ukrajinu. V Doněcku vznikli v březnu 2014 proruské demonstrace. Autorka vypráví příběh Dcerky, která se na východ Ukrajiny stěhuje za babičkou a našla se ve vyrábění a tavení skla. Vyrábí lustry, okna z vytráží, velmi se jí daří, zakládá společnost i se svými zaměstnanci. Má odbyt a práce jí naplňuje. Pořizuje si drahé stroje…pak přichází jaro 2014 a válka. Náhle jde vše stranou. Nyní jde jen o to přežít. Babička se nikam nehne, chce zůstat tady. V Doněcku a Dcerka nakonec taky. Válka je krutá, ať je kdekoliv. A samozřejmě trpí ti,.co s tím mají nejméně co dočinění. Spolu s kolegy z práce, kteří se stali i jejími přáteli se snaží pomáhat Ukrajinským vojákům s dovozem jídla, základního vybavení nebo zbraní. Ze začátku to vypadalo, že jí se nic stát nemůže, zakládá sbírky přes Fb a pomáhá jak se dá. Seznámí se s ženy, jejichž osud byl v tu chvíli horší než její. Pomohla jim najít naději dál žít. Je to dojemné čtení, které i když nechcete číst dál, tak musite. Je to popis války ve 21. století. Je to jiné, je internet, sociální sítě, přesto je to boj o přežití. Informace zkreslené. Jen kdo to prožil, tak ví jak to bylo. Kniha podle skutečných událostí. Válka semele každého a žije se jen ze dne na den. Jen přežít dnešek…zítřek… Je to moc dobře napsaný a tak nějak čtenář pochopí situaci, která nastala v roce 2022. Na konci je doslov autorky, slovníček ukrajinských pokrmů i některých slov.

Dcerka mě vysloveně nadchla. Nejdřív popisem nečekaného probuzení výtvarného talentu a budování firmy, ale i vylíčením předválečného života v Doněcku (na sídlišti nevalné pověsti), spolužití se sousedy (jedovatá babka apod.). Pak postupnou, plíživou proměnou (píšu plíživou, ale vlastně se to událo během několika málo měsíců, což je děsivé). A pak tvrdošíjným odporem vypravěčky a jejích přátel vůči opolčencům. A ano, není to vysoká literatura, ale je to mimořádně silné, místy reportážně působící dílo, které bych ráda doporučila všem, kdo nevědí nic o životě na Donbase. V recenzích jsem četla, jak někomu vadí, že motivy umělecké činnosti a tajemství vypravěččiny matky se vyskytují jen na začátku a pak sporadicky, ale přijde mi to jako neopodstatněná výtka: v podmínkách ostřelovaného sídliště a ustavičného ohrožení dílny by se těžko mohly rodit vitráže, zároveň vyniká protiklad tvořivé činnosti, křehkého uměleckého díla a bestiálního všeobecného ničení ve válce. A matčino tajemství nám zůstalo uchováno pro případ, že se vypravěčka ještě vrátí se svými dalšími příběhy... Stejně děsivě jako obrazy bezohledného násilí na mě působí to, jak vypravěčka líčí proměnu lidí v DLR (tedy kromě těch, kteří naopak v sobě najdou zápal a odvahu pomáhat nevybavené ukrajinské armádě). Zároveň se nemůžu sama sebe neptat, zda v tom všem není i kousek (pochopitelné a podle mého názoru oprávněné) propagandy a chci se proto dozvědět víc, přečíst více knih od současných ukrajinských autorů.