Dcéra snehu

Co je pro jednoho symbolem utrpení, hladu, samoty a beznaděje, může pro jiného znamenat život plný krásy, svobody a andělského štěstí. Mohou se tyto dva světy potkat, prolnout a spolu se radovat? Co začíná jako aljašská noční můra ponenáhlu nabývá lehce mystických kontur... Život na Aljašce, kam se civilizace probíjí ztěžka a pomalu, nemůže být snadný. Ale stejně jako slunce může hřát i spalovat, tak může sníh mrazit a současně vytvářet kouzlené, ojedinělé kulisy a probouzet v lidských duších radost. Postava sněhulky zpodobněné v pohádkách ve známé pohádkové bytosti Sněhurky, tady ukryté v dívence Faině, člověka vtahuje do svého příběhu, který je omamný, stejně jako děsivý. Divoká příroda Aljašky - tuším - umí být děsivá. Pravdou je, že autorka jako by se neuměla rozhodnout, jak moc magický nebo ne/realistický svět chce ztvárnit a čtenáři tak znesnadňuje jeho uchopení a pochopení. A přece mě popisy zimních scén divoké Aljašky okouzlily, stejně jako příběhy nelehkých životů jeho obyvatel. Opět další místo, které bych moc chtěla navštívit.

Dcéra snehu je majstrovským dielom autorky, ktorá dokonale pozná kraj, v ktorom vyrastala. Príbeh načisto uchváti a očarí každého, robí to však nenápadne a nenásilne. Robí to tak jemne, ako si človek zvyká na aljašskú prírodu. Hoci si najskôr nevie privyknúť na jej nevyvážený rytmus dňa, noci a ročných období, po čase sa obzrie späť a nechápe, ako mohol kedysi túžiť po niečom inom. Taký je aj tento príbeh, jemný no drsný zároveň, radosť a bolesť sa prelínajú v jednu stuhu a tkajú niť života. Knihu ani nemožno ohodnotiť inak. Krajší záver roka som si nemohla priať.