Dášeňka

Příběh mého dětství, na který doteď ráda vzpomínám. Milé, zábavné pohlazení po duši. Doteď si pamatuju, jak jsme si v druhé třídě s mojí tehdy nejlepší kamarádkou rády obkreslovaly ilustrace z této knihy - byly jsme z nich tehdy děsně nadšené! :-) :-D

Knížku dostal ve školce na památku manžel a teď ji objevila dcera v naší knihovničce. A díky ní jsem měla i já tu čest setkat se (úplně poprvé) s Dášeňkou. K. Čapek vystihl vývoj štěněte dokonale. I když jsem měla možnost pozorovat vývoj štěňátek několikrát z první ruky, tak mi toho uniklo opravdu spoustu. Podobnost, resp. shoda s malými dětmi mě mnohokrát úplně rozesmála. Je až k neuvěření, že to Čapek, sám bezdětný, takto výstižně popsal… „Přes některé špatné zkušenosti je Dášeňka přesvědčena, že se jí nemůže nic stát a že se nad její psí hlavou nevznáší žádné nebezpečí. Neuhne smetáku a s důvěrou čeká, že smeták uhne jí; obyčejně to smeták udělá.“ (s. 19) Dceru zaujalo přetahování Dášeňky s maminkou Iris… „…a protože pejskové nemívají k použití lano, slouží jim k přetahování, co tak najdou: klobouk, punčocha, tkaničky střevíců a jiné užitečné předměty. To se rozumí, máma Dášeňku přetáhne a vleče ji po celé zahradě; ale Dášeňka nepovolí, zuby stisknuty, jen oči poulí a nechá se smýkat tak dlouho, až se dotyčné lano přetrhne.“ (s. 25) … taky jsme si to samozřejmě musely vyzkoušet, o zuby jsem se bála, tak jsme držely deku v rukách:-). I další části se nám líbily. Mě zaujal původ archeologie (od foxteriérů odkoukaný) – to nás na katedře archeologie neučili:-D a manžel měl radost, že mi může dát přednášku o historii fotografických přístrojů, když jsem se ho zeptala, jestli v té době byly foťáky rozšířené:-). Bratři Čapkové měli velký talent. Jejich práce se slovy je mimořádná. Dášeňka se u mě zařadila k top „dětským“ knížkám... Už ji čteme znovu na žádost dcery (3,5 roku) - poprvé se u ní taky hodně nasmála.

Kdo by si nepamatoval: "Když se to narodilo, bylo to takové bílé nic, do hrsti se to vešlo...". Milé vyprávění ze života psího, nejen pro děti. I mě po tolika letech od dětství udělalo radost a vyloudilo úsměv na tváři, když jsem si představila, jak takový uzlíček chlupů držím v dlaních. Ne nadarmo je pes přítel člověka a naopak. Jako plemeno sice foxteriéry zrovna neobdivuji, ale oni za to nemohou, přesto jsou příběhy o malé psí slečně Dášeňce příjemným počtením.