Crying Freeman Plačící drak

Tenhle příběh měl všechno. Zabijáka, který oním zabíjením trpí (pasáž s vysvětlením slz ale na mě byla moc krátká). Ženu, která měla zemřít, ale místo toho se dočkala konce úplně jiného čekání. Mafii, která je drsná, ale vlastně ani to mi nevadilo. Na druhé straně je totiž Plačící drak, který se o vše postará. Nemám tušení, jak je to s dějinami, ale pasáž s postupem vývoje skutečné mafie a té japonské, mě moc bavila. Stejně jako vysvětlení, proč nakonec vlastně nevadí, že k smrti, ale měla nastat, nedošlo. Děj má hlavu a patu, celé to bylo úplně nádherné a rozkošné. Ano, za mě jsou dvě nejsilnější části knihy právě se ženami. Nezabití svědkyně a tatérka. Kresba byla nádherná. Z anotace: "eroticky nabitá". Řeknu to takhle. Nejvíc eroticky nabité na tom bylo právě to, co si čtenář dopředstavuje ve své hlavě. A že prostoru je dost. Za to vše je manga vděčná kresbě. Já toho viděla ještě málo, ale něco už jo, ale kresba tady je úchvatná. Příběh je vlastně jednoduchý a všechno už čtenář viděl nebo četl jinde (ale na druhou stranu, kniha je z roku 1986), takže to nejde odsoudit z tohohle důvodu. Ale kresba. Ach ta dokonalá kresba. Vadila mi jenom jedna věc (nejsem na to moc zvyklá). Minulost. Jak se Jó stal zabijákem a co následovalo hned poté, se čtenář dozví až v polovině knihy v jednom úceleném bloku. Vážně nádherně dlouhém (teď jsou častější flashbacky rozdělené a táhnoucí se celou knihou). A potom zbytek děje. Kniha ve mě vyvolala emoce a to je hlavní. Musím souhlasit, vyjít dnes, asi z toho čtenáři nejsou tak vydřený, ale tenhle kousek vyšel, když já ještě byla na houbách. A byl by hřích zakázat svým očím, aby tohle viděli, a mozku, aby tohle četl. Doporučuji deseti zabijáckými dýkami z deseti a hodnotím jenom pěti, protože víc nejde.

Drsná mafiánská gangsterka v kulisách exotického Japonska. Ústředním hrdinou je nájemný vrah, který byl ke svému povolání donucen skrz záludnou hypnózu - a když se mu poprvé stane, že jako nejlepší z nejlepších nesplní úkol, nikomu se to nechce líbit. Nechat se následně pronásledovat japonským a čínským podsvětím, stejně jako policií, to už opravdu vyžaduje nervy z ocele. A absenci emocí, protože z téhle honby nevyjde nikdo tak, jak do ní vstoupil... Jak moc východní umění nemusím, protože až příliš často sklouzává k poezii, která jde mimo mě, Plačící drak mě mile překvapil svou přímočarostí a jednoduchostí. Ta sice komiks nestaví na výsostná místa reflektorů pozornosti, protože nepřináší nic nového ani zázračného, na druhou stranu jsem dostal za své peníze akční příběh s nádhernou osmdesátkovou atmosférou a všemi proprietami, co k tomu patří. Uznávám, že tahle manga nepatří mezi to nejlepší, co jsem v komiksu potkal, ovšem rozhodně patří mezi těch pár, ke kterým se rád někdy vrátím.