Skvělé čtení. Těžko uchopitelná myšlenka autora o smrti mrtvých.Určitě by stálo za uváženou, číst knihu pomaleji a pozorněji. Sám jsem příliš spěchal za rozuzlením a zřejmě mi unikly jemné nuance příběhu. Přesto i přes záhadnost děje se mi tato kniha jeví jako klenot mezi tajemnými příběhy. Nejedná se vyloženě o horor, ale je to na jeho základech postavené. Zamiloval jsem si postavy románu a těžko se mi s nimi loučí. Neshledáme se ještě někdy?? Život je záhada a tato kniha rovněž.

Tohle není kniha pro ty čtenáře, kteří na otázky vyžadují odpovědi. Proč se mrtví probudili? Proč pouze ve Stockholmu a okolí? Proč jen ti, co zemřeli v posledních dvou měsících? Proč se v jejich blízkosti vyskytují určité paranormální jevy? Odpovědět se dá pouze další otázkou: a proč ne? S příčinami si autor hlavu neláme, více ho zajímají následky, především emoční stránka zmrtvýchvstání, dopady na pozůstalé a vůbec na celou lidskou společnost. Jak se vyrovnat s tím, že smrt není definitivní? Jaká práva vůbec mají nebožtíci v různém stupni rozkladu? Představují hrozbu? Jak proniknout jejich apatickou slupkou a lze je přimět k smysluplné komunikaci? Zkrátka a výstižně: jak zacházet s nemrtvými? Román však není suchou sociologickou sondou, naopak, ve třech liniích sledujeme osudy lidí postižených nejprve ztrátou svých blízkých a poté jejich snahu vyrovnat se s návratem mrtvých k existenci. A přestože jsou to příběhy o lásce, utrpení, také o víře a hodnotách, rozhodně není nouze o hororové scény, hrůzné situace dalece překonávající klišé masakry agresivních zombie lidožroutů. Malý problém jsem měla s jednotlivými charaktery - jsou zpracovány velmi civilně, s patřičnou lidskou nedokonalostí, vyvolávají ve čtenáři soucit a pochopení, občas sympatie, jindy trochu nevole, byly mi bohužel poněkud odcizené. Příliš mi nezáleželo na tom, co s nimi bude. Usoužený komik David byl ve vleku událostí, většinu doby jen pasivně klopýtal. Bývalý reportér Gustav Mahler sice převzal iniciativu a jeho linie byla nejčtivější, jenže čím víc jsem toho chlapa poznávala, tím víc mě odpuzoval. Jeho lehce protivná dcera se nakonec projevila jako zajímavější, přesto dost povrchně nahozená. Elvy a Flora, babička s vnučkou, jsou nevšední dvojice, vnímavější, lépe připravené poradit si s bizarními okolnostmi, ani s tímto různorodým duem se mi však nedařilo hlouběji ztotožnit (snad kdybych byla věřící nebo levicová anarchistka). Finále je takové... jak to napsat... neamerické, což asi nepřekvapuje u švédského autora. Umocnilo už tak dost silné dojmy, ale nemohu se zbavit pocitu, že se z románu dalo vyždímat ještě něco víc.