Čo s nemŕtvymi

Zaujímavá kniha. Doteraz neviem, či sa mi páčila, alebo nie. Mám podobný názor, ako užívateľ ZÓNA vo svojom komentári. Je to ťažko pochopiteľná kniha a po jej prečítaní vo mne vyvolala, množstvo pocitov. Nevedel som či sa mám smiať, alebo mám plakať. Táto jej určitá zvláštnosť, knihe zabezpečuje, plusové body. Bohužiaľ kniha, niekde uprostred, začína mierne nudiť. Je to spôsobené aj tým, že je v nej málo akcie. Tak isto, niektoré situácie, som nepochopil a niektoré, neboli vyriešené, príliš múdro. Napriek tomu je to kvalitná kniha a aj keď nie je veľmi strašidelná, rozdáva zaujímavé otázky, ohľadom smrti. Dávam 75 percent.

Samozrejme, je to ten istý autor, a tak treba porovnať... Námet je to skvelý, a človek sa doslova núti predstaviť si seba samého v koži "pozostalých". Každopádne, Nech vojde ten pravý ma svojími hororovými časťami (...tma v pivnici, atď) párkrát riadne dostal, tu som celou knihou prechádzal bez väčších emócií, čo je škoda, pretože sa z toho dalo vyťažiť oveľa viac "hrôzy". Autor, ako by mal slabšiu chvíľku, a bál sa trošku prtvrdiť. Napokon, treba dať knihe šancu, a posúdite sami.

Tak trochu hodně jiný "zombie horor". Zapomeňte na hordy krvežíznivých oživlých mrtvol toužících zabít co nejvíce nevinných lidí. Připravte se na hledání odpovědí na otázky jako: co se stalo, že mrtvoly ve Stockholmu obživly? Jsou to ti lidé, kteří před časem zemřeli? Jak se k nim chovat? Má to všechno nějaký hlubší význam? Jsme vůbec schopni se s tím vyrovnat? ...? Oproti "Ať vejde ten pravý" trošku zklamání, ale určitě stojí za přečtení.

Skvělé čtení. Těžko uchopitelná myšlenka autora o smrti mrtvých.Určitě by stálo za uváženou, číst knihu pomaleji a pozorněji. Sám jsem příliš spěchal za rozuzlením a zřejmě mi unikly jemné nuance příběhu. Přesto i přes záhadnost děje se mi tato kniha jeví jako klenot mezi tajemnými příběhy. Nejedná se vyloženě o horor, ale je to na jeho základech postavené. Zamiloval jsem si postavy románu a těžko se mi s nimi loučí. Neshledáme se ještě někdy?? Život je záhada a tato kniha rovněž.

Tohle není kniha pro ty čtenáře, kteří na otázky vyžadují odpovědi. Proč se mrtví probudili? Proč pouze ve Stockholmu a okolí? Proč jen ti, co zemřeli v posledních dvou měsících? Proč se v jejich blízkosti vyskytují určité paranormální jevy? Odpovědět se dá pouze další otázkou: a proč ne? S příčinami si autor hlavu neláme, více ho zajímají následky, především emoční stránka zmrtvýchvstání, dopady na pozůstalé a vůbec na celou lidskou společnost. Jak se vyrovnat s tím, že smrt není definitivní? Jaká práva vůbec mají nebožtíci v různém stupni rozkladu? Představují hrozbu? Jak proniknout jejich apatickou slupkou a lze je přimět k smysluplné komunikaci? Zkrátka a výstižně: jak zacházet s nemrtvými? Román však není suchou sociologickou sondou, naopak, ve třech liniích sledujeme osudy lidí postižených nejprve ztrátou svých blízkých a poté jejich snahu vyrovnat se s návratem mrtvých k existenci. A přestože jsou to příběhy o lásce, utrpení, také o víře a hodnotách, rozhodně není nouze o hororové scény, hrůzné situace dalece překonávající klišé masakry agresivních zombie lidožroutů. Malý problém jsem měla s jednotlivými charaktery - jsou zpracovány velmi civilně, s patřičnou lidskou nedokonalostí, vyvolávají ve čtenáři soucit a pochopení, občas sympatie, jindy trochu nevole, byly mi bohužel poněkud odcizené. Příliš mi nezáleželo na tom, co s nimi bude. Usoužený komik David byl ve vleku událostí, většinu doby jen pasivně klopýtal. Bývalý reportér Gustav Mahler sice převzal iniciativu a jeho linie byla nejčtivější, jenže čím víc jsem toho chlapa poznávala, tím víc mě odpuzoval. Jeho lehce protivná dcera se nakonec projevila jako zajímavější, přesto dost povrchně nahozená. Elvy a Flora, babička s vnučkou, jsou nevšední dvojice, vnímavější, lépe připravené poradit si s bizarními okolnostmi, ani s tímto různorodým duem se mi však nedařilo hlouběji ztotožnit (snad kdybych byla věřící nebo levicová anarchistka). Finále je takové... jak to napsat... neamerické, což asi nepřekvapuje u švédského autora. Umocnilo už tak dost silné dojmy, ale nemohu se zbavit pocitu, že se z románu dalo vyždímat ještě něco víc.

Jakmile otevřete román Jak zacházet s nemrtvými, rychle pochopíte, že tohle není žádná líbivá literatura. Zároveň dost riskujete, že se vám švédský rodák John Ajvide Lindqvist zažere pod kůži podobně jako Stephen King. A kdyby jen pod kůži. On vám rovnou převrátí vše, o čem jste si dosud mysleli, že jsou pevné a stabilní základy hororového žánru. Rozhodně nic pro romancechtivé vampýří dušičky. Předpokládáte-li přímočarou mrtvoláckou vyvražďovačku, budete zklamáni - žádný lepší Resident Evil se nekoná. Na druhou stranu je tu nový úhel pohledu na zombie efekt, který všichni známe, ale nikdy jsme nebrali na zřetel jeho sociální důsledky. (Zombie a sociální důsledky? Skutečně jsem použil tahle slova v jedné větě? Incredible.) Ovšem nečekejte nějaké přechytralé filozofické pojednání. Tohle je horor a autor si to moc dobře uvědomuje. Nedělá z komára velblouda, ale vtipně překrucuje vše, co jsme dosud považovali za vyčerpané téma. A vám nezbývá, než se bát a užívat si to. Plnými doušky.