Člověk Gabriel

Toto bola poriadna emotívna divočina. Člověk Gabriel ma chytil za srdce takým spôsobom, že som mala po dočítaní chuť vybehnúť niekam do lesa a len tak pozerať na stromy. Kateřina Dubská napísala príbeh, ktorý neskutočne vonia. Vonia lesom, koňmi, bylinkami, ale aj prachom starej moravskej dediny a človečinou. Hlavný hrdina Gabriel je ten typ postavy, do ktorej sa buď hneď bezhlavo zamiluješ, alebo ťa bude jeho absolútna sloboda neskutočne provokovať, ako provokovala ľudí v dedine, kam jedného dňa dorazil. Bavila ma tá magická, miestami až snová atmosféra. Autorka netlačí do žiadneho lacného pátosu, no napriek tomu mi pri niektorých pasážach prebehli po chrbte zimomriavky. Je to celé o tom, aké ťažké je byť "iný“ v svete plnom škatuľiek a predsudkov, no zároveň o tom, že skutočnú vnútornú slobodu ti nikto nedokáže vziať, nech sa deje čokoľvek. Za mňa je to kniha, ktorú nestačí len prečítať, tá sa musí prežiť.

Krásná kniha. Uvědomila jsem si, jak neznámý je svět bez jistoty. Jistoty střechy nad hlavou, tepla, jídla... Přesto duše Gabriela je v klidu. Vnímá svět, vnímá okolí, vnímá vnitřní pohnutky. Intuici. To člověk na stálém, jistém místě, již nevnímá. Popis vývoje života jednoho muže je povedený. I všech lidí, kterým Gabriel do života vstoupí a u kterých zůstane. A když některé z vnoučat nebo pravnoučat pocítí touhu putovat krajinou a vnímat prostor kolem sebe, nelze se divit. Mají to v sobě. Kniha zanechala několik otázek a několik odpovědí o mém životě. Skvělé.