Po vítězství nad vanirskými nájezdníky je Kern Vlčí oko jediný, komu je jasné, že tímhle slavným bojem válka ještě ani zdaleka neskončila a že jedině spojené klany mají šanci postavit se sbírající se Grimnirově armádě. Loren L. Coleman pokračuje v příběhu, započatého v předchozí Vlčí krvi. Na rozdíl od ní už nesešlapuje akcelerační pedál až k zemi a neutápí ho tolik v krvi. Dává tak vyniknout i těm rovinám, na které v prvním díle nebyl prostor, nebo které by se tam nehodily. V Cimmeřanově hněvu však mohou rozkvétat a košatět. Díky nim je vyprávění o dost jiné, má novou hloubku a nastoluje i nové otázky. Z Kerna se nestal oslavovaný hrdina, a ani ostatní ho nepřijímají o nic lépe než před tím. Zůstává nadále outsiderem a vyhnancem, byť jeho status odvážného reka, bojujícího za svůj lid a za své přátele přece jen pár ostnů rozpustil. Odvaha a statečnost si tu podávají ruce s hrdostí a obětavostí. Román přesto trochu ztratil na přitažlivosti obětováním oné jednoduché, nekomplikované údernosti, jíž se vyznačoval Vlčí věk. Kouzla a čáry prostě nikdy nenahradí pořádnou ránu mečem. Připočteme-li i nedokončené finále, které vyžaduje pokračovat v četbě dalším dílem, je to prostě o půl bodu slabší výkon oproti předchůdci.