Charlieho malé tajomstvá

„Milý příteli, píšu ti, protože jedna holka říkala, že umíš naslouchat a máš porozumění a že ses ji na večírku nesnažil dostat do postele, i když jsi měl tu možnost. Nepokoušej se prosím zjistit, kdo ta holka je, protože to bys pak mohl přijít i na to, kdo jsem já, a já fakt nechci, abys to věděl. Nemyslím to zle. Prostě jenom potřebuju vědět, že tam někde je někdo, kdo mi bude naslouchat a rozumět, někdo, kdo se nesnaží dostat lidi do postele, i když má tu možnost. Potřebuju vědět, že takoví lidé ještě jsou.“ Znáte ten pocit, kdy vámi text doslova rezonuje, přestože děj i prostředí jsou na hony vzdálené tomu, v čem vy sami existujete? Právě tohle jsem zažíval skrze vyprávění patnáctiletého Charlieho, který nastupuje do prvního ročníku střední školy a má trochu strach, co mu tahle životní změna přinese. Prakticky od prvního řádku jsem přitom očekával sofistikovanou depresi o pochmurném světě dospívajících a namísto toho obdržel nádherný příběh o lásce a přátelství. Děkuji pane Chbosky.

Upřímně mne mrzí, že tolik lidí říká, že je Ten, kdo stojí v koutě, lepší, než Kdo chytá v žitě. Není. Kdo chytá v žitě dle mého názoru mnohem lépe (a věrohodněji) dokázal pochytit charakter pubertálního chlapce. Avšak tím nechci říct, že je Ten, kdo stojí v koutě špatnou knihou. Je to dokonce skvělou knihou a i zde dokázal Chbonsky dobře popsat mladého člověka, jenž se setkává s problémy dospívání. Ale myslím, že je poněkud nadhodnocena. Ale stejně těch pět hvězd dám za příjemný a dojemný příběh.