„Milý příteli, píšu ti, protože jedna holka říkala, že umíš naslouchat a máš porozumění a že ses ji na večírku nesnažil dostat do postele, i když jsi měl tu možnost. Nepokoušej se prosím zjistit, kdo ta holka je, protože to bys pak mohl přijít i na to, kdo jsem já, a já fakt nechci, abys to věděl. Nemyslím to zle. Prostě jenom potřebuju vědět, že tam někde je někdo, kdo mi bude naslouchat a rozumět, někdo, kdo se nesnaží dostat lidi do postele, i když má tu možnost. Potřebuju vědět, že takoví lidé ještě jsou.“ Znáte ten pocit, kdy vámi text doslova rezonuje, přestože děj i prostředí jsou na hony vzdálené tomu, v čem vy sami existujete? Právě tohle jsem zažíval skrze vyprávění patnáctiletého Charlieho, který nastupuje do prvního ročníku střední školy a má trochu strach, co mu tahle životní změna přinese. Prakticky od prvního řádku jsem přitom očekával sofistikovanou depresi o pochmurném světě dospívajících a namísto toho obdržel nádherný příběh o lásce a přátelství. Děkuji pane Chbosky.

5* je málo... Po dlouhé době mi kniha vzala dech.. Vše, co bylo psané, jsem nejen četla, ale vnímala jsem to, cítila. Kniha se mě dotkla neskutečným způsobem. Ačkoliv jsem jako první viděla film (o knížce jsem nevěděla), jedno i druhé bylo stejně dobré, jak jen to je pro dvě rozdílná díla možné. Dlouho o této knize budu přemýšlet a vstřebávat dojmy. Stává se tím nezapomenutelnou a výjimečnou, řadím ji tímto mezi top, co jsem kdy četla.