Červená královna

Málokterá kniha, kterou jsem v poslední době četl, byla tak obohacující. Už po 20 stránkách jsem cítil, že získávám pro mě zcela nové informace a vědomosti. Biologii jsem totiž dlouho ignoroval a o efektu červené královny jsem nevěděl nic. Kniha se v závěru věnuje vývoji lidského chování z pohledu evoluční biologie, kdy i člověk je determinován zmíněným efektem. Aby se dal tento pohled snadno myšlenkově sledovat, začíná autor v úvodu vysvětlováním nových poznatků o evoluci. Popisuje přírodní zákony, které byly objeveny po publikování Darwinovy evoluční teorie a čtenář pak lépe porozumí dalšímu výkladu. Kde Ridley mluví pouze o svém oboru je kniha naprosto výtečná. Bohužel pokud se v knize pouští do jiných disciplín má text velmi různou úroveň, v závislosti jak se původně biolog Ridley vzdaluje svému oboru. Kniha se tak nedá považovat za ve všem fakticky přesnou a ostatně to autor v předmluvě vysvětluje, že svou knihu píše, protože ji nikdo jiný a povolanější nenapsal. Bohužel čím více se blíží pointě, tím více se objevuje nepřesností. Dokonce se v textu objeví onálepkování horlivých humanitních vědců jako arogantních idiotů. Ridley zde logicky popírá některá stěžejní paradigmata dnešních pseudohumanitních vědců. Staví se proti politické korektnosti, gender a dalších dnešních vystřelcích. Pro některé čtenáře, tak může být kniha extrémně cynická a možná až vulgární. Mám však dojem, že zde dochází k efektu, kdy autor má podvědomou potřebu prosazovat svůj vlastní obor. Tak jako psycholog by se snažil lidské chování vysvětlit hlavně svým oborem, tak o něco takového by se mohl pokusit sociolog či antropolog. A to stejné dělá i Ridley. Podle něj i člověk zcela podléhá pohlavnímu výběru. Nemůžu si pomoct, ale to jak degradoval člověka na zvíře mi přijde značně nevěrohodné. I on se tak podle mě stává arogantním idiotem. V malé části textu se však dotkl tohoto tématu více. Co když označení člověka za zvíře není nic dehonestujícího? Co když jen tohle slovo zbytečně chápem pejorativně? Vždyť i zvíře je živá, cítící a do jisté míry myslící bytost. Osobně mám ke knize spoustu výhrad. Hlavně proto, že člověka vnímám především jako duchovní bytost a nemám problém takto uvažovat i o zvířatech. O lidské přirozenosti neví Ridley vůbec nic. Poslední třetina knihy je vyloženě slabá. Ridley sice odmítá část dnešního humanitního poznání, ale tam kde se mu to hodí si klidně psychology nebo jiné vědce cituje. Když jejich výzkumy potvrzují jeho názory, náhle je všechno v pořádku. V závěru si mě tak nakonec získal touto větou: "Dobrá polovina myšlenek v této knize může být mylná." Proto asi byla poslední třetina knihy tak provokativní. V dnešní době je kniha už mírně zastaralá, ale v době, kdy vyšla to musela být pecka. Rozhodně doporučuju. Velmi podnětná kniha. 85% (Komentář smolím už 5 dní a furt se mi to nelíbí. Tuhle knihu si určitě přečtu ještě jednou.)

Jak se mohlo vyvinout pohlavní rozmnožování, ačkoli rozmnožování nepohlavní umožňuje organismu, aby se reprodukoval dvojnásobnou rychlostí? Proč lidé nejsou hermafroditi nebo nemají několikero pohlaví? Je člověk od přírody monogamista, polygamista, nebo něco mezi tím? A platí, že muži se v prostoru orientují lépe než ženy? Biologie nemá moc textů, jež by bylo možné označit za literární kánon, ale Červená královna platí za klasiku. Jednoduše a čtivě shruje bádání o evoluci sexuality a o pohlavním výběru, přičemž nabízí řadu postřehů o fungování evoluce obecně. I proto se na ni zhusta odkazuje v univerzitních přednáškách. A vskutku, Ridley je vynikající popularizátor a genetiku dokáže vysvětlit tak, že ji chápu i já (a to je co říct). Jenže být dobrým spisovatelem není nezbytně totéž jako být velkým biologem nebo vzdělancem. Ridley jako typický Anglosas žije v domnění, že svět končí za kanálem La Manche. Hluboce pohrdá humanitními a sociálními vědami – v případě některých konkrétních badatelů právem, ale leckdy ne. Nejhloupější je jeho genocentrický redukcionismus: „Žádného automobilového konstruktéra by ani ve snu nenapadlo vysvětlovat motor bez pochopení jeho funkce […]. Zato až do roku 1970 většina biologů zabývajících se chováním zvířat a téměř všichni vědci, jež zajímalo lidské chování, bez problémů zveřejňovali své objevy, aniž se zatěžovali úvahami nad jejich funkční stránkou. Až genocentrický pohled na svět tento přístup nadobro změnil. V 80. letech 20. století nás detaily zvířecích námluv zajímají jen potud, pokud mohou být vysvětleny konkurenčními výhodami vybraných genů.“ (s. 14) Ani při revizích u příležitosti dalších vydání tuhle pasáž nevyhodil. Chápu Ridleyho nadšení z nového paradigmatu s obrovským vysvětlovacím potenciálem. Chápu i jeho potřebu konečně docenit roli pohlavního výběru, který byl donedávna jako faktor evoluce hluboce podceňován. Ale míra jeho redukcionismus je k smíchu, nebo spíš k pláči. V jeho světě neexistuje nic, co by nebylo důsledkem kompetice alel – a sexu. Všichni chtějí plodit děti, protože jsou potomky lidí, kteří rovněž chtěli plodit děti (ale co mutace?). Za inteligenci vděčíme sexuální selekci. V pohlavním výběru nehraje roli estetika jako taková, veškerá krása je v podstatě adaptivní rys. (Ve skutečnosti jsou některé představy o kráse až překvapivě univerzální a sdílejí je nejen různé lidské rasy, ale také živočišné druhy. Genocentrismus, který ve všem hledá druhově specifickou funkci, si s tím příliš neporadí. Německá idealistická biologie, třeba portmannismus, ano.) Kromě toho autor udělal z knihy bitevní pole s feminismem a politickou korektností. Nejsem si jistá, jestli je to dobře. Na jednu stranu má pravdu, že se na univerzitách podvazuje svoboda slova a objektivita bádání. Významný evolucionista Robert Trivers, v knize několikrát citovaný, byl loni (2023) propuštěn z univerzity – údajně proto, že odmítl v přednášce pro bakalaureanty prohlásit, že mezi muži a ženami neexistují biologické rozdíly. A Červená královna si jako jedno z hlavních témat volí právě rozdíly mezi muži a ženami: nejen tělesné, ale také kognitivní a behaviorální. Na druhou stranu mi nepřijde šťastné vytvářet hybridy odborných a politických textů. I když politizaci biologie se asi úplně vyhnout nelze, možná by Ridley udělal lépe, kdyby napsal knihy dvě.