Černá orchidej

Emočně laděné a od začátku dojemné dílko, které by bylo ještě dojemnější, kdyby člověk věděl, o čem že je, kurtizána, řeč. Dnes už jsem víc v obraze, ale v roce 2014 to žádná sláva nebyla a tak mi unikaly odkazy i souvislosti v rámci DC univerza (ačkoli scénky s Lexem Luthorem, nebo Batmanem jsem si užil bezezbytku). Neil Gaiman totiž pracuje s Černou orchidejí jako s postavou všeobecně známou a s dlouholetou historií, takže zpočátku je trochu problém do příběhu naskočit. Naštěstí se události rychle pohnou, a když je člověk navíc u autora připraven na něco málo toho éterična, snadno do dějové linky naskočí, protože pořád funguje jako samostatný celek. Vadilo mi ovšem množství postav, které zdánlivě nemají pro vývoj událostí smysl, stejně jako celé to hledání sebe sama z pozice znovuzrozeného hrdiny, protože tohle prostě není moje hnojivo. Ale pořád se to čte parádně a výtvarné pojetí Davea McKeana doslova bere dech. Společně s albem Vraždy a housle jeho jednoznačně nejlepší práce.

Ze života hybridních rostlin Po létech spláceních edičních dluhů, které zůstaly po komunistickém režimu, se česká komiksová nakladatelství konečně dostala do fáze, kdy buď drží krok se světem nebo se vracejí do minulosti a vyzobávají poslední zbylé rozinky. Nejinak to bylo s dílem Neila Gaimana, kterému zde krom jeho románů během deseti let vyšla kompletní sága Sandman, která na Západě zásadním způsobem změnila vnímání celého komiksového média. Nyní nakladatelství CREW vrhlo na trh víc než čtvrt století starý grafický román Černá orchidej, s nímž Gaiman prorazil u společnosti DC. Černá orchidej je komiks superhrdinský, ovšem jeho stejnojmenná hrdinka byla v panteonu postav společnosti DC natolik obskurní, že se ji DC nebálo svěřit do rukou tehdy nepříliš ostříleného tvůrce. A ten v tandemu s talentovaným Davem McKeanem předvedl, že celý superhrdinský žánr lze postavit na hlavu – například zabít hlavní hrdinku hned na začátku a obejít se bez závěrečné bitvy na konci (někteří fanoušci tak dodnes čekají na poslední sešit, v němž se padouchům dostane zaslouženého trestu). Zápletku s hybridem rostliny a člověka, který po smrti své sestry pátrá po tom, kdo vlastně je, by tu nebylo fér příliš rozvádět; postačí konstatovat, že Gaiman ve svém příběhu dosahuje emocionálního účinku, o kterém si jeho žánroví kolegové většinou mohou nechat zdát. Ne že by Gaimanův scénář byl úplně bezchybný: přestože se vyhýbá mnoha komiksovým klišé, bez alespoň povšechné znalosti DC univerza se komiksem nepolíbení čtenáři budou v příběhu ztrácet. To ale Dave McKean čtenářům víc než bohatě vynahradí snovou a atmosférickou kresbou, která osciluje mezi fotorealismem a impresionismem. Kdyby snad měl někdo ještě dnes pochybnosti, zda je komiks umění, nechť si prolistuje stránky této knihy. Gaiman svého úplného vrcholu sice dosáhl až v okamžiku, kdy si v Sandmanovi stvořil vlastní svět, zde ale nacházíme soucit, víru a naději – a to na komiks věru není málo.