Podle popisu knížky jsem čekala zajímavé události, která se vážou na jednotlivá témata uvedená v anotaci. Místo toho jsem se dozvěděla to, co je napsáno v popisku.. a o nic moc víc. Kniha mi připomínala křivku krevního tlaku na měřiči.. nuda, pak něco zajímavého, zase nuda, chvilku něco zajímavého a tak pořád dokola, až jsem byla ráda, že jsem u fotografické přílohy a s knihou se rozloučím. Škoda, téma rozhodně zajímavé.

Kniha se mi dobře četla, evokovala mi vzpomínky na šedivá osmdesátá léta, kdy jste vůbec netušili, kdo vás špicluje. Vyhýbali jsme se cedulkám "Pozor padá omítka", stáli fronty na knížky a v podstatě na všechno. Všechno muselo být povolené. Nebyl to moc veselý život až na ty televizní estrády. Srovnávat se to nedalo, protože vás nikam nepustili. Věděli, že by se lidi nevrátili. Mark Baker mohl porovnávat a napsal o tom zajímavou knihu z pohledu Američana, který žil ve Vídni a do toho marastu sem jezdil služebně. Po revoluci se to změnilo, přijíždělo sem spousta dobrodruhů, kteří chtěli být u toho, jak se tato země mění a jak prožívá svou demokratickou pubertu. Mark Baker se v roce 1994 vrací domů do USA, ale už je tím tak nasáklý a vrací do Česka a žije tu dodnes. Už to tu má rád, už tu má víc vzpomínek než v Americe.