Kniha se mi dobře četla, evokovala mi vzpomínky na šedivá osmdesátá léta, kdy jste vůbec netušili, kdo vás špicluje. Vyhýbali jsme se cedulkám "Pozor padá omítka", stáli fronty na knížky a v podstatě na všechno. Všechno muselo být povolené. Nebyl to moc veselý život až na ty televizní estrády. Srovnávat se to nedalo, protože vás nikam nepustili. Věděli, že by se lidi nevrátili. Mark Baker mohl porovnávat a napsal o tom zajímavou knihu z pohledu Američana, který žil ve Vídni a do toho marastu sem jezdil služebně. Po revoluci se to změnilo, přijíždělo sem spousta dobrodruhů, kteří chtěli být u toho, jak se tato země mění a jak prožívá svou demokratickou pubertu. Mark Baker se v roce 1994 vrací domů do USA, ale už je tím tak nasáklý a vrací do Česka a žije tu dodnes. Už to tu má rád, už tu má víc vzpomínek než v Americe.

Je dobré podívat se občas na věci očima někoho, kdo si, díky svému postavení trochu mimo, uchovává určitý nadhled. Když si ale připomenu i zde v knize uváděného Alana Levyho a jeho Pražské peřeje, Gena Deitche: Z lásky k Praze či Gottland polského autora Mariusze Szczygiela, musím konstatovat, že mi tento titul přišel nejslabší.