Canto ostinato

"Ó synu vznešeného rodu, to, čemu se říká smrt, nyní přišlo a je tady. Uvažuje proto takto: Ach, nadešla mi hodina smrti. Skrze tuto smrt nevzbuzuji v sobě nyní nic jiného než lásku, milosrdenství a otevřenou mysl." Kniha mě zaujala jak svým hudebním názvem, tak ústředním tématem odcházení že života v jeho praktické, sociální i duševní rovině, a ve vztazích s těmi, jež zůstávají. Na román jsem narazila v době, kdy si uvědomuji, že mí rodiče tady můžou být třeba i dalších 10-15 let, nebo třeba jen pár měsíců, v době, kdy již vyžadují významně zvýšenou pozornost a péči. O to silnější pocity ve mně kniha vyvolávala. Vedle ústředního tématu smrti se rozbíhá celá řada samostatných paprskovitých linií, mj. vztahová, vzpomínková či osobní. A to v takové míře detailu, že jsem, přiznám se, chvílemi ztrácela kontinuitu i orientaci, kdo je kdo. Po dočtení mi přišlo téměř absurdní, že jsem v příběhu konce života prožila pouhých 16 dní, a ne několik různých životů od dětství do dospělosti. Před očima člověku defilují různé postavy – živé i mrtvé, různá časová údobí, různé pocity. Mnoho rozličných dílků jedné velké skládačky života starého muže s mnohomluvným podtitulem Listopad.

Kniha si ke mně našla cestu během vánočních svátků, i když první stránky jsem pročítal už v polovině prosince. Tematicky mi sedla přesně do přemýšlení o podobných věcech, jaké řeší hlavní hrdinové. Takový ten moment, kdy máte pocit, že ji máte číst přesně v tomto věku, v té životní etapě. Že to přišlo v pravou chvíli...v roli otce, v roli syna, v roli partnera...a tak si mohu brát nejen potěchu literární, krásnoliteraturní, ale také životní ponaučení, inspiraci k zamyšlení. Pro mě takový ten typ knihy, u kterého neřeším, jestli to baví, jestli to dává smysl, jestli to má nějaký dramatický oblouk, jestli to někam vede...prostě obrazy a melodie, každý si z nich vezme to své a já si vzal. Děkuji!