Civilně nasvícené okamžiky ze života několika postav. Střídmé, ale přitom lyrické popisy střídají velmi dobře napsané rozhovory. Je to dobrý román.

Těžko hodnotit. Kolmačka je skvostný básník. Jeden z těch, na jehož sbírku se vždy těším, a ke kterým se rád opakovaně vracím. Ale není to moc romanopisec, nebo asi jak pro koho, pro mě tedy moc ne. Už jeho románová prvotina Stopy za obzor mě příliš nebavila. Canto ostinato ukazuje, že Kolmačka je po formální stránce autor nesmírně pečlivý a precizní. Nejsilnější momenty jsou ty často velmi stručné, ale přitom zjitřené popisy přírody, jež jakoby zrcadlí vnitřní stav postav. Horší je to s příběhem nebo spíš s tokem vyprávění. To jak je román vyprávěn sice na jedné straně nějak odráží tu hudební struktury a polyfoničnost, o kterou autorovy nejspíš šlo především, ale na druhé straně to vše působí tak nějak moc formálně a s odstupu. Opravdu nevím, jak hodnotit, potácí se to mezi skvělou lyrikou a popisy, a takovými dosti introspektivními vhledy, které mě ale, i přes svou formální dokonalost, spíš nudily. Celkově je Canto ostinato určitě románem hodným pozornosti, ale osobně mám od Kolmačky raději jeho poezii a budu se těšit na jeho další sbírku. Rád jsem si román přečetl, ale vracet se k němu, na rozdíl od jeho sbírek, asi už nebudu.