Canto ostinato

"Ó synu vznešeného rodu, to, čemu se říká smrt, nyní přišlo a je tady. Uvažuje proto takto: Ach, nadešla mi hodina smrti. Skrze tuto smrt nevzbuzuji v sobě nyní nic jiného než lásku, milosrdenství a otevřenou mysl." Kniha mě zaujala jak svým hudebním názvem, tak ústředním tématem odcházení že života v jeho praktické, sociální i duševní rovině, a ve vztazích s těmi, jež zůstávají. Na román jsem narazila v době, kdy si uvědomuji, že mí rodiče tady můžou být třeba i dalších 10-15 let, nebo třeba jen pár měsíců, v době, kdy již vyžadují významně zvýšenou pozornost a péči. O to silnější pocity ve mně kniha vyvolávala. Vedle ústředního tématu smrti se rozbíhá celá řada samostatných paprskovitých linií, mj. vztahová, vzpomínková či osobní. A to v takové míře detailu, že jsem, přiznám se, chvílemi ztrácela kontinuitu i orientaci, kdo je kdo. Po dočtení mi přišlo téměř absurdní, že jsem v příběhu konce života prožila pouhých 16 dní, a ne několik různých životů od dětství do dospělosti. Před očima člověku defilují různé postavy – živé i mrtvé, různá časová údobí, různé pocity. Mnoho rozličných dílků jedné velké skládačky života starého muže s mnohomluvným podtitulem Listopad.

Ta skladba, Canto ostinato, bez ní by byl román poloviční. Jazyk na letmém otevření není nijak poeticky třaskavý, spíše jde o myšlenkový svět, který se odehrává za ním. Kolmačka tká a rozprostírá síť pohledů a zkušeností s odcházením z toho světa. Smrt jednoho najednou otvírá dveře vzpomínkám na naše předky, otázkám po posmrtném životě, hledání sebepochopení a touze po zacelujícím smíření.