„Podívejte se na žurnalistiku. Pro novináře už není důležité informovat, ale zastávat správný postoj ke správným tématům. Totéž vidíme v humanitních vědách. Hlavně se postavit na správnou stranu! Dříve se lidé báli toho, že se v myšlení dopustí chyby, dnes se bojí toho, že se svým názorem vybočí. Co potřebujeme, je osvícenství pro jednadvacáté století.“ --Norbert Bolz „Aristoteles poznamenal, že člověk je význačný svým myšlením, a myšlení tkví v tom, že lze promýšlet stanoviska, aniž je člověk přijme za svá. John Stuart Mill má dokonce za to, že je třeba vypouštět na veřejnost nejroztodivnější názory, ne kvůli oněm názorům samým, natož kvůli potřebě reprezentovat, ale proto, aby myslící bytosti zůstali ve střehu a museli si pro svá stanoviska formulovat argumenty. Když člověk není konfrontován s protitahy, třeba i bizarními, jeho myšlení zakrní do klišé, tedy do antimyšlení.“ „Společnosti postavené na morálce nebudou lepší, existuje nebezpečí, že budou nenávistnější: jsou to společnosti, které nelikvidují teze, ale lidi. V nadsázce řečeno, humanizovali jsme společnost a člověka připravili o důstojnost.“ Vážím si knih, které slouží jako rozcestník k dalšímu poznání. Knih, které ukazují bohatost kultury a poznání. Tato je rozhodně jedna z nich. Je to sbírka esejí, článků, úvah a rozhovorů autorky s dalšími osobnostmi z let 2022 až 23. Texty jsou nesmírně rozmanité, plné odkazů na další myslitele, odkazů na další knihy, na další způsoby přemýšlení. Spoustu z nich jsem si přidal do seznamu „chci přečíst“, anebo jsem je tam již měl. A i když jsem si je nepřidal, nebo je nikdy nepřečtu, tato košatost zdrojů, tato rozmanitost myšlenek, názorů, osobností, parádně demonstruje neuvěřitelnou rozvětvenost lidského myšlení, tedy bohatství kultury a civilizace. Sborník je v zásadě rozdělen na eseje a zamyšlení nad vybranými aktuálními tématy, více či méně kontroverzními. Dále na zamyšlení nad vybranými knihami – jsou to spíš reakce, polemiky, zcela jistě nejde o recenze. Další podstatnou část tvoří rozhovory s různými osobnostmi z kulturní a vědecké sféry: spisovatelé, filosofové, sociologové, často ve spojení s předchozí úvahou nebo reakcí na knihu. Texty jsou nesmírně rozmanité a pokrývají různé oblasti mnohé oblasti současných společenských fenoménů. Autorka kombinuje na jedné straně velmi citlivý pohled na dnešní svět, na rozhádanou a zpolitizovanou dobu, na straně druhé přísný, až analytický, pohled filozofa na otázky, které jitří dnešní společenskou debatu. Mezi jinými se zamýšlí například nad politizací všeho, zejména vztahů mezi lidmi, hroutící se vazby z důvodů politických názorových rozporů – sám mám přímou zkušenost. Věnuje se mýtickému kritickému myšlení, akademickým svobodám, respektive nesvobodám, nebo ještě jinak – konformitě v myšlení. Dále komentuje odtržení elit politických i akademických od většinové společnosti, vzestup politiky identit, sexualitu a problematiku trans osob, dále možný úpadek inteligence – poukazuje na souvislost mezi poklesem IQ a propadem barometru demokracie. Velmi citlivě se zamýšlí nad tématem sebevražd a kvality života s postižením, epidemií samoty, diskriminací (žen). Dále například promýšlí téma infantilizace dospělosti a klimatickou hysterii organizací typu „Poslední generace“ – jako jiní též rozpoznává tyranské tendence klimatického hnutí. Pobaví vděčné zamyšlení nad užitečností současných humanitních oborů a kritika současných humanitních intelektuálů a nedostatek originálních myslitelů, obecně krize a vyprázdněnost elit. Zmiňuje naprosto absurdní příběhy západních profesorů a přednášejících, zlikvidované, myšleno umlčené, rozvášněným davem, kvůli přednáškám, kvůli knihám s nesouhlasným / nemainstreamovým názorem. V posledních několika příspěvcích se věnuje podivné názorové konformitě médií v současnosti, homogenizaci názorů na vybraná témata, kdy odchylky jsou téměř považovány za herezi. Autorka má dar vysvětlovat filosofické koncepty srozumitelně. Jasně, náročnějšího čtenáře možná neuspokojí, jenže kniha je sbírkou esejů, publikovaných v mainstreamových novinách, tedy spíš určena laikům, nefilosofům. Témat je mnoho, podnětů taktéž, při čtení mě napadalo výrazně víc otázek, než kolik z nich je v textu následně zodpovězeno. Skrze celou knihu je patrná silná kritika rozdělené společnosti, vykopaných politických příkopů, neschopnosti vést diskuzi, snahy pouze „nálepkovat“. Jeden je dezolát, druhý je libtard a nejsme schopní se navzájem poslouchat. Výsledkem jsou mnohdy zničená nebo silně poškozená přátelství a vztahy. Nebylo tomu tak vždy, ale zároveň to historicky není poprvé. Je to symbol doby, odraz společnosti a probíhajících změn. Je to generační záležitost. Jasně, nabízí se, pojďme se zase víc navzájem poslouchat. Jenže, na druhou stranu a zcela objektivně, jak diskutovat s někým, kdo věří v „extrakci adrenochromu z dětí“? Nebo v ještě mnohem šílenější bludy? Pokud si knihu chcete přečíst, a to doporučuji – obsahuje opravdu mnoho materiálu k zamyšlení, učiňte tak co nejdříve. Jako mnohé jiné, věnující se aktuálním tématům, i tato má tu nevýhodu, že velmi rychle zastará vlivem neustálého pohybu a posunu společenské a kulturní debaty.

Matějčková je obdivuhodná česká filozofka, která vyjadřuje své názory explicitně, bez ohledu na ty aktuálně považované za správné recenze, eseje a rozhovory z posledních dvou let jsou čtivé, promlouvají k nejžhavějším společenským problémům a kontroverzním tématům a vybízí k zamyšlení, cílem není vše odsouhlasit, ale srovnávat různé postoje, názory a argumenty a vzájemně se respektovat, protože - jak říká Matějčková - "součástí tolerantní společnosti je diskuse" doufám, že kniha dnes večer dostane Magnesiu Literu, doporučuju!