Broumovské zajetí

Na knihu mne moc nalákala anotace - příslib prolínání minulosti se současností a zabroušení do české historie. Začátek knihy mne pohltil a vtáhl rychle do sebe. Nevím ale, co se stalo, že v druhé polovině jsem nějak neuměla už knize dávat tu pozornost a zaujetí, jak jsem doufala či chtěla. Deníkové zápisky z dob, kdy broumovským klášterem prošli duchovní coby komunisty internované osoby, byly velice silné a já je četla se zatajeným dechem. To, že se dcera jednoho z řeholníků na místo vrací coby literátka (ještě v doprovodu vlastní dcery), tomu dodává další zajímavou a silnou vyprávěcí vrstvu. Toto prolínání se mi moc líbilo, bavilo mne nasávat ty osudy a myšlenky. Ta první polovina knihy se mi vryla pod kůži Druhá polovina knihy se ale vydala směrem, kterému jsem úplně nerozuměla a který jsem, bůh ví proč, neuměla ocenit a vnímat tak, jak jsem doufala či jak by si kniha zasloužila. Možná to bylo mým momentální rozpoložením a nemožností se plně na knihu soustředit. Bohužel jsem měla pocit, že jsem v druhé polovině jakoby ztrácela nit a neuměla pořádně uchopit a hlavně pochopit, co se mi autorka snaží říct. Což je mi líto, protože jsem si od čtení této knihy slibovala mnoho. Přitom ale musím ocenit autorčin jazyk, který v knize užívá. Z tohoto hlediska se mi kniha četla moc dobře, to jsem si užívala velice. Nakonec 3 hvězdy, ale knize chci ještě někdy dát šanci a přečíst si ji, až budu někdy ve větším klidu.

Žasnu, že pan Reiner, skvělý to nakladatel, který má odhad na autory a "čuch" na texty, se rozhodl vydat tak slabou knihu. Samozřejmě tato kniha trpí nechtěným srovnáním s opusem Kateřiny Tučkové Bílá voda, ve kterém neobstojí žádnou ze svých složek. Ale bylo by to nespravedlivé ji porovnávat - téma Akce K, řeholníků a řeholnic v době komunismu je natolik závažné a i pro dnešní dobu nosné, že je třeba si ho připomínat a přibližovat se k němu z různých stran. Tedy proč by nemohla vzniknout kniha, která reflektuje naopak osud mužských příslušníků církve - zvlášť, když k tomu jsou inspirací reálné příběhy? Ale musel by to být text, který drží pohromadě. Který není 6 rozběhů na různé strany. Musel by to být text, který by dramaturg, editor, nakladatel vrátil autorce, aby se soustředila na takový způsob vyprávění, skrzně nějž je možno vyjádřit rozpolcenost vnímání celé situace tehdy a nyní. To se nestalo, a tak paní Sylva Fischerová napsala knihu, která neví, o čem je a o čem chce být. Má mnoho zajímavostí, má různá svědectví, částečně fabulaci, neví, jestli se chce odehrát nyní nebo tehdy, kdo se má vlastně ve svém vývoji postavy posunout. Krouží okolo na hladině (ani se mi nechce říct na povrchu, protože to je ještě mělčí než povrch), vytváří různé vodní kruhy kolem sebe a chce být na jedné straně cool a na druhé straně je přemoudřelá - různé citáty a odkazy, které jakoby se vlbec nevztahovaly k postavám a jejich vnitřní logice jednání, ale spíše ukazují, co kde autorka přečetla a jak to umí hezky zakomponovat do textu. Vystřídá během textu několik časových rovin i žánrových forem, zapomene cokoliv kamkoliv směřovat, u (ať už fiktivních nebo polofiktivních) deníků to doplňuje věcnými poznámkami - zkrátka je to pel mel, který čtenáři (nebo alespoň mě) neprosto nedovedl ničím vtáhnout. Není to ani silný příběh, ani dramatická situace a ani formálně zajímavý experiment. Je to skutečně plácnutí do vody. (Viz hladina.) A to je škoda, protože dominikáni by si fakt zasloužili důležitou knihu. Tak někdy příště.