Výpisek – začátek kapitoly Veliký zlý vlk: „Vlk z Gubbia je natolik známý, že není třeba ho představovat. Je to nejméně zázračný zázrak ze všech Františkových zázraků. Největší zázrak by byl, kdyby vlk byl sežral Františka, protože neexistuje ani jediný příklad, že by nějaké zvíře bylo ublížilo tomu drobnému muži v hrubé kutně. Z důvodů, které nám zůstávají neznámy, ho celé zvířecí království respektovalo. Konstatujeme pouze, že ho zvířata milovala. Viděla na něm snad auru lásky, kterou naše oči nemohou rozeznat, která ale na ně působí a činí je šťastnými? Možná se jim jevila jako aureola, kterou vídáme na portrétech světců. Příkladů je mnoho. Jeden z nejslavnějších je příklad svatého Sergeje z Radoněže, jehož společníkem v lesích byl medvěd, s nímž se dělil o chléb. Nezapomínám také na lva svatého Jeronýma, který si trpělivě nechal vytahovat z tlapy trn, což bylo počátkem dlouhého přátelství mezi dvěma osobnostmi, s nimiž jak s jednou, tak s druhou bylo dost těžko vyjít.“

Asi je třeba upozornit, že nejde o meditativní životopis plný dialogů, světcových volání k Bohu apod., které známe z románových zpracování životů svatých, kdy si nemůžeme být jisti, kde končí realita a začíná umělecká licence a snaha povzdubit čtenářovu zbožnost. Tady jde o představení člověka z masa a kostí. Dozvídáme se o historickém Františkovi a jeho době, a to formou tak strhující, jako by šlo o detektivku. Zkoumáme prameny, hledíme na fresky, rekonstruujeme. Je to fascinující, přesvědčivé, je v tom krásný laskavý humor. Těžko uchopitelný světec se zlidšťuje, aniž by tím pozbýval cokoli ze své výjimečnosti. Greenův přístup mi naprosto vyhovoval. Tato historiografická rešerše je ale prodchnuta pohledy do nitra člověka, zamyšleními nad jeho myšlením a vztahem ke světu a Bohu. Tuto knihu jsme četli se ženou během výletu stopem do Assisi. Dobrodružnost cesty a čtení byla téměř srovnatelná. Jde o hluboké, strhující, ale zároveň lehce psané vyprávění, které sv. Františku přibližuje, doopravdy přibližuje - činí nám ho blízkým.