Bojovat, či ustoupit?

Mimořádná kniha, která řeší snad všechny aspekty možné obrany Československa v roce 1938, ať už jde o spojenecké závazky, výzbroj, taktiku, operační plány, a dokonce i počasí. Vše se porovnává i se stavem polské armády a jejími zkušenostmi z obranné války. Trošku nezáživný byl výčet veškerých jednotek, ale bez něj by kniha nebyla kompletní.

Na toto téma bylo napsáno nespočet více či méně seriózních knih a studií. Tato je fortelně historickáa srovnávací, s využitím ne zcela obvyklé perspektivy porovnání se situací o rok později v Polsku. Při studiu detailních tabulek porovnávajících výszbroj padá velmi rychle mýtus o naší tehdy moderně vyzbrojené armádě - dokonce i v oblasti ručních palných zbraní, které nám vždy šly. Obdiv k autorovi - Polákovi, že se dokázal natolik ponořit do historie sousedního státu a nevyhýbá se i tehdejším palčivým česko-polským "třenicím". Místy je v knize toho polského až moc, ale s ohledem na autora je to pochopitené. Když dnes prolézáte tehdejší opevnění, možná se někdy dmete pýchou, co jsme tehdy dokázali. Při čtení knihy vám dochází, jak byla celá tehdejší fortifikační koncepce již dávno přežitá, jak jsme se celou dobu všemi zdroji soustředili na něco, co by beztak bylo někde prolomeno a stačil by celkem úzký úsek a zbytek opevnění a v něm uvízlé ohromné počty vojáků by přišly vniveč. Nad tehdejší zahraničně - politickou situací dodnes mrazí, ale vkrádají se, alespoň mně, nezadržitelné otázky jako: 1. Opravdu jsme rozbitím R-U v roce 1918 získali "svůj" stát, když v něm byly velké menšiny, které se s českou státností nevyrovnali a jejich stát to nebyl? Největším překvapením pro mne byl slovenský postoj, kdy ani vojáci této národnosti nebyli bráni jako zcela spolehliví, takže obrana by se v případě boje dala opřít takřka výhradně o Čechy a ve vojsku bychom měli ne zcela čitelné vojáky slovenské, německé, maďarské, polské a rusínské národnosti. No, ještě, že se nakonec nebojovalo... 2. Kdyby se R-U v roce 1918 nerozpadlo a zůstala nějaká federalizovaná konstituční monarchie jako středoevropská velmoc, došlo by i přesto k druhé světové válce? Možná by naopak postupně vznikla obdoba dnešní sjednocené konfederalizované Evropy. Jenže to by se nesmělo při versaillských smlouvách tolik tlačit na pilu. To hlavní, co se mi připomnělo jako poselství do dnešních dnů, je fakt, jak bezmocný je jeden osamělý stát a jaká bezmoc z toho vyplývá pro jednoho konkrétního človíčka v něm, který chce jen v klidu prožít svůj život a pozvolna si valit tu svoji kuličku. Tak jen doufám, že nám ten dnešní systém kolektivní bezpečnosti v rámci NATO vydrží co nejdéle funčkní.