Blázen

Povídky o krásných nebo smutných bláznech coby kronika Bielawy, se kterou se navíc postupně proplétá osobní historie autora. Některé osudy byly tragické, ale čtení je to vždycky milé, hladivé, přeci jen je v tom trocha nostalgie a takového toho hřejivého nasvícení, které mají třeba filmy Jana a Zdeňka Svěrákových. Jako takové je to příjemná oddechová četba, občas historicky zajímavá (i když pro Slezany asi méně), příběhově ne moc překvapivá. Víc mě oslovila jen povídka Touha, byť popis politického kriminálu v 80. letech ("jsem politický vězeň, nemusím pracovat, sedím s umělcem z Chebu, který kopal tunel do Německa") by asi pamětníky nepotěšil.

Čéšč. Kdo mě zná, třeba mamka, děda, a další lidi, ten moc dobře ví, že povídky mám rád asi jako když omylem kliknu na gay kategorii na internetech. Ale občas mám prostě náladu na dobrodružství. Jsem rebel. Jezdím tramvají bez držení a kupuju si džusy z ovoce, který jsem ještě nikdy neviděl. Co umíš ty? Co? Ubožáci. V těchto povídkách se Humberto docela vyřádil. Potom co jsem četl Samotu jsem očekával, že tady se nebude chodit kolem horké krupičné kaše, ani rýžové, ani jáhlové, ale že tady se půjde na tvrdíka! Třeba jako že zubař chce být řezník, pšonek šikanovanej svou kosteláckou fúrií, a nebo že další pšonek chce utéct do socialistického Československa. jak by ve své recenzi napsal Luděk Svoboda: ještě větší blbci než jsme doufali. Občas to šlape tak nějak na půl plynu, ale je to pořád za 7,5.