Bivoj

!!! POZOR SPOILERY !!! Po Báthorym jsem v euforii nakoupila i starší autorovy knihy, které mne doposud míjely, včetně Bohatýra (který se mi tehdá nelíbil a hned jsem se ho zbavila) a Bivoje. Toho, v souladu s názory níže, považuji zatím za nejslabšího Červenáka, ale uvidíme ještě, co přinese Ilja Muromec. VLÁDCE STŘÍBRNÉHO ŠÍPU: Klasický Červenák a jeho historická fantasy. Čtenář si dobře počte, i když si pak vlastně říká, co si z toho měl odnést. Za mne je to seznámení se strošovským vladykou a jeho dvěma syny, kteří později figurují v dalším příběhu. Ovšem s obvyklým autorovým naturalismem asi už nikdy nevytěsním představu, jak si Vládce stříbrného šípu udělal tětivu... BĚSOBIJCE: České pověsti jsem vlastně nikdy nečetla a znám je jen tak povšechně z vyprávění starších a z hodin dějepisu (a od Františka Ringo Čecha). O Bivojovi tak v podstatě vím opravdu jen to, že zabil kňoura a pojal Kazi za ženu. Tak nějak jsem čekala, že to celé bude o tom kanci, a proto mne velmi překvapilo, že Sekáč je hned na začátku a v podstatě jen epizodně. Čtení téhle části se mi nehorázně vleklo a pořád jsem se nemohla začíst. Celé to vlastně bylo o tom, že je Kazi v nebezpečí. Zabíjení. Kazi je zachráněna. V nebezpečí jsou všichni. Zabíjení. Kazi, Teta (za mne nejbizarnější postava celé série) a Libuše jsou v nebezpečí. Zabíjení, Teta a Kazi jsou cajk, ale Libuše je v nebezpečí. Zabíjení. Libuše je zachráněna, ale Kazi je v nebezpečí. Konec knihy. Myslím, že Běsobijci by výrazně prospělo zkrátit a proškrtat, a rozhodně by to nebylo na úkor epičnosti či čtivosti. Ale uznávám, že konec jsem nečekala a trochu se divila, že příběh končí zrovna v tuto chvíli (pořád jsem si tak nějak říkala, že druhá část bude o Dívčí válce - omyl). Palec nahoru na Wulfhartovu postavu, to byl typický krásně napsaný vedlejší fantasy hrdina. VÁLEČNÍK: Mnohem, MNOHEM čtivější než Běsobijce. Děj se odehrává na větším území, zahrnuje více postav a končí grande finále bitvou před Levým Hradcem. Tam jsem kdysi dávno byla se svým prvním chlapcem, takže jsem z hlavy mohla lovit vizualizaci krajiny. Líbil se mi motiv šotků (a litovala jsem, že nebyli využiti více, než jsem dočetla do úplného konce) i Hitchcockových ptáků (a včel), o Přemyslovi nemluvě. Jen mne rmoutilo, že za ním nejeli do Stadic, které jsem navštívila s kamarády na VŠ, ale jen k Litoměřicím, ač chápu, že pro časovou osu příběhu to bylo nezbytné. Vypořádání se s Běsy mi přišlo naopak příliš rychlé, čekala bych větší maso, ale to mi vynahradila finální bitva, kdy na mne ze stránek knihy čvachtalo bláto a krev. Kolikrát se v knize objevil přívlastek "slizký" anebo "chuchvalec" čehokoli, jsem už přestala počítat. Je pravda, že kdybych Bivoje četla tehdy, kdy byl napsaný, tak bych ho znechuceně odložila. Teď už jsem otupělá a beru to tak, že tohle k Červenákovi patří. Stále ovšem taky tvrdím, že kdyby ubral, četlo by ho víc čtenářů. Rusalky mi nevadily, spíše mne mrzelo takové trochu ploché zobrazení ženských postav, nemohu si pomoct, ale ty prostě Ďuro neumí. Coby ženská čtenářka mu věřím ty černobílé superhrdiny, kteří minou cíl jen tehdy, kdy jim uklouzne noha na nerovném povrchu nebo na ně útočí víc zákeřných útočníků, ale ty ženské se mu prostě moc nedaří. Teta byla totální mešuge, z Libuše jsem si odnesla hlavně to, že byla plochá jako žehlicí prkno, nejplnokrevněji byla napsaná a i působila Kazi, což zas byla šílená bosorka. Taková ta ženská poddajnost, kdy se žena schoulí do silné náruče a dovolí si být křehkou, tam sice tak nějak nastíněna byla, ale díky bojovým a pomstychtivým scénám spadla spíše do pozadí. Mužské postavy byly podstatně zajímavější, sympatizovala jsem s hlučným a bodrým Srdanem (takovými se v Červenákových knihách docela hemží a, pravda, málokdy přežijí spolu s hlavním hrdinou), zaujalo mne Přemyslovo pojetí a nej byl pro mne Wulfhart. Po Ašiziných výhrůžkách z první knihy bych čekala, že nějak skoná její rukou, v tomto ohledu jsem byla zklamaná, ale jinak vcelku spokojenost. Nu a hlavní záporáci... na konci to měli docela rychlé, já bych si s nimi asi pohrála víc. Samotný konec mne pobavil objevením se postavy, která je těžkým prequelem k Černokněžníkovi. Možná bych si obecně knihu vychutnala víc, kdybych pověsti četla, protože takto mi zřejmě hodně narážek uniklo a nemohla jsem si je tak užít (pobrala jsem de facto jen Ctirada a Šárku, Děvín a Přemysla s otkou). Autor v úvodu říká, že nejde o historický román a bude to plné nepřesností, takže jsem jeho reálie brala s rezervou (jak kritizoval jinde jiný uživatel: žumpy, dřevěné sruby, zbraně hrdinů, ...), ale uznávám, že kdyby byly víc historicky věrné, mohlo to být o hodně lepší. Takhle je to za mne (zatím) opravdu nejslabší Červenák, byť nabízí to, nač jsou jeho čtenáři zvyklí. Vcelku bych ocenila pokračování v podobě té Dívčí války, to by mohlo být hodně zajímavé.

Slabší 4*. Je to klasický Červenák - barvité vyprávění všeho druhu s košatými popisky prostředí, postav a všeho. Problém nastává ve chvíli, kdy si čtenář uvědomí, že už je toho vlastně místy až moc. Další slabinou je příběh. Je mi jasné, že napsat tak dlouhý román podle krátké pověsti, není nic snadného, ale možná právě proto by neuškodilo značné zkrácení, neboť jsem měl pocit, že množství dějových linek, odboček nebo přeskoků k úplně jiným postavám je vlastně úplně zbytečné a působí tak dojmem nastavované kaše. Ostatně tenhle problém jsem měl už u posledního Bohatýra. Veškerá moje kritika ovšem nemění nic na tom, že se to čte poměrně dobře a hlavně druhá část dostává slušné grády, které to jako celek táhnou nahoru.