Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních iluzí, vlastní představy o světě, o sobě, o druhých. Jako osoby, jejichž svět se zdá rozpadat a oni nevědí, jestli si přiznání své situace mohou dovolit, jestli konflikt se sebou a okolím a následující katarzi spíš vítat anebo se budoucnosti obávat. Zobrazuje je dost nelítostně a zvláštně nejednoznačně, často jsem si nebyl jistý, jestli cítím soucit nebo si říkám, že jim to patří. Ivana Myšková má nepřehlédnutelný literární talent. To místy bylo i na škodu, občas to vypadalo, že se trochu „předvádí“ (asi jako virtuózní kytarista, který na koncertech hraje nekonečná sóla), ale přes hranu samoúčelné exhibice – v mých očích – nikdy nepřepadne. Pravda, občas jsou její postavy trochu příliš schématické, jako hmyz pod laboratorním sklíčkem, ale nakonec vždy slovní ornamenty a symbolika slouží příběhu a ne naopak. A tak jsem se mohl těšit z velmi přesných postřehů (příkladem: „Chtěli-li se na něčem domluvit, bylo to jako by o sebe křachly dvě kry v Severním ledovém oceánu. Vydalo to pokaždé ohlušující zaskřípění, které on patrně neslyšel, jen si dvěma prsty odstranil neviditelné smítku nebo od ucha odehnal neviditelnou mouchu. A tím to měl odbyté.“) i dialogů (jako třeba: „Vždycky mě celýho rozložíš, pak se toho lekneš a zas mě neobratně lepíš dohromady. Ale dělá ti to zvláštní radost. Trápit mě a pak mě utěšovat.“). Hodně jsem si oblíbil povídku úvodní, taky titulní. K nim bych přidal ještě Nebezpečí příjezdových cest. Volání hálek a Hostel mi byly vzdálenější – jevily se mi zbytečně abstraktní a alegorické. Zato Kverulant s Čubkou mě příjemně překvapily svým černým humorem a mrazivou ironií.

Jedenáct povídek, jedenáct variací na stejné téma - kritický nedostatek sebedůvěry a sebelásky. Neschopnost ovládat nejen sebe, ale i vládnout věcem, neschopnost mít se rád jinak než skrze náklonnost druhých, pocit viny za své slabosti a zároveň nulová snaha o změnu - protože vina je přece vždy absolutní a neodpustitelná. Pro čtenáře, který je v tomto smyslu zdráv, to asi bude nudné, repetitivní, formalistní. Pro ostatní (a pro mě) je to nehezké nahlédnutí na malichernost svých slabostí. S Kafkovými texty se (zatím) míjím, ale pocit absurdity, bezmoci a vlastní slabosti, jaký v něm nacházejí jeho čtenáři, ve mně vyvolala Myšková. Za zmínku stojí i precizní práce s jazykem, takový styl u moderních prozaiků už nebývá k vidění.