Hodnocení z největšího nezávislého čtenářského portálu
72%
(116 Hodnocení)
Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz
Populární hodnocení
25.6.2019
7
Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních iluzí, vlastní představy o světě, o sobě, o druhých. Jako osoby, jejichž svět se zdá rozpadat a oni nevědí, jestli si přiznání své situace mohou dovolit, jestli konflikt se sebou a okolím a následující katarzi spíš vítat anebo se...
Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních...
Na všech povídkách je vidět autorčin zvláštní zájem o lidi (zvláště ženy, ale ne výhradně), kteří jsou jistým způsobem nezapadající, kteří uvízli v zajetí vlastních iluzí, vlastní představy o světě, o sobě, o druhých. Jako osoby, jejichž svět se zdá rozpadat a oni nevědí, jestli si přiznání své situace mohou dovolit, jestli konflikt se sebou a okolím a následující katarzi spíš vítat anebo se budoucnosti obávat. Zobrazuje je dost nelítostně a zvláštně nejednoznačně, často jsem si nebyl jistý, jestli cítím soucit nebo si říkám, že jim to patří.
Ivana Myšková má nepřehlédnutelný literární talent. To místy bylo i na škodu, občas to vypadalo, že se trochu „předvádí“ (asi jako virtuózní kytarista, který na koncertech hraje nekonečná sóla), ale přes hranu samoúčelné exhibice – v mých očích – nikdy nepřepadne. Pravda, občas jsou její postavy trochu příliš schématické, jako hmyz pod laboratorním sklíčkem, ale nakonec vždy slovní ornamenty a symbolika slouží příběhu a ne naopak. A tak jsem se mohl těšit z velmi přesných postřehů (příkladem: „Chtěli-li se na něčem domluvit, bylo to jako by o sebe křachly dvě kry v Severním ledovém oceánu. Vydalo to pokaždé ohlušující zaskřípění, které on patrně neslyšel, jen si dvěma prsty odstranil neviditelné smítku nebo od ucha odehnal neviditelnou mouchu. A tím to měl odbyté.“) i dialogů (jako třeba: „Vždycky mě celýho rozložíš, pak se toho lekneš a zas mě neobratně lepíš dohromady. Ale dělá ti to zvláštní radost. Trápit mě a pak mě utěšovat.“).
Hodně jsem si oblíbil povídku úvodní, taky titulní. K nim bych přidal ještě Nebezpečí příjezdových cest. Volání hálek a Hostel mi byly vzdálenější – jevily se mi zbytečně abstraktní a alegorické. Zato Kverulant s Čubkou mě příjemně překvapily svým černým humorem a mrazivou ironií.
Číst více
Číst více
24.10.2019
4
Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé postavy, o nichž se vypráví, už dávno překročily hranici, na níž by k uzdravení stačil lidský zájem, přátelství, vlídné slovo. Kvůli tomu hlubokému utvrzení se v iluzi, že změna není možná, že jejich potřeby nemohou dojít normálního naplnění,...
Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé...
Docela dlouho jsem si při čtení říkala, co mi tahle kniha vlastně může dát. Myšleno mně osobně, nikoli jako vhled do některých nešťastných životů. Protože mnohé postavy, o nichž se vypráví, už dávno překročily hranici, na níž by k uzdravení stačil lidský zájem, přátelství, vlídné slovo. Kvůli tomu hlubokému utvrzení se v iluzi, že změna není možná, že jejich potřeby nemohou dojít normálního naplnění, že místo toho je nutné urputně a všemu navzdory svírat vrabce, nebo spíš žábu v hrsti.
I proto se velká část knihy odehrává v nereálnu. Fantazijní rozhovory, ulpívání na situacích, které se nedějí, nebezpečích, která nehrozí, vnější jednání-hraní, důsledný pohyb v mantinelech, které neexistují jinde než v představách. Ubíjející bezmoc vůči bludišti, které si člověk pro sebe vytvořil. A věčné vnitřní odvysvětlování, aby bylo možné zachovat si zdání sebeúcty.
Naděje je přítomna v touze po něčem jiném, v drobné vnitřní revoltě, neztotožnění se s rolí, k závěru pak už docela zřetelně, ale abychom se nerozjasnili příliš, autorka nám sklapne dialogem v posledním podobenství.
Možná lze příběhy brát jako varování před jejich slabším odvarem, který by se mi v životě za nešťastnějších okolností mohl objevit. Před záměrným zúžením pohledu, před hledáním záchrany ve lži. Připomnělo mi to myšlenku Simone Weil, kterou jsem nedávno četla. Ona sice mluví o duchovní rovině lidského bytí, ale její slova dobře popisují i procesy psychické:
"Vezdejší věci slouží jako banky pro uložení energie, kterou disponujeme - banky, kde se jmění může uchovávat, a dokonce díky úspěšným spekulacím narůstat do fantastických částek - jedině za cenu sebeobelhávání. Když je jmění téměř vyčerpáno, když jsme na pokraji naprosté bídy, pokušení uchýlit se ke lži, aby nám zůstalo aspoň pár haléřů, je skoro neodolatelné."
Číst více
Číst více
