Bible a moderní kritika

„Údajná adorace tradice, kterou se integrismus legitimuje, je skoro vždy adorací pouze výběrovou, pouze částí tradice, a to ještě tradice mělké, která málokdy sahá dále než několik století zpátky, a to ještě velmi historicky problematickým způsobem.“ V předchozím komentáři je to popsáno velmi přesně – tahle kniha má náboj, který bychom čekali od napínavé beletrie. Najdeme dramatické momenty, emoce, konflikty, osobní nasazení. Odvaha a odhodlání průkopníků nové metody biblického bádání ve mně vzbuzovala silné sympatie, prožíval jsem jejich nerovný souboj s církevní vrchností s podobným zaujetím, s jakým jsem v mládí četl příběhy o dobrodruzích, kteří se neohroženě vydávali zaplňovat bílá místa na mapách. Zní to trochu přehnaně, vím, jenže ono to opravdu je podobné! Dnes je pro nás naprosto samozřejmé říkat, že Bible neprezentuje pokaždé historickou nebo přírodovědnou pravdu, že se jedná o text podléhající dobovým kulturním podmínkám. Ale luxusu tohoto pohledu na Písmo si můžeme dopřávat právě díky práci, kterou při prosazování historicko-kritické metody v biblickém bádání odvedli progresivní exegeté začátku minulého století! Ani Tomáš Petráček své sympatie neskrývá, ale nesníží se k tomu, aby vykresloval černobílý obraz boje dobrých proti zlým. To by totiž taky nebylo spravedlivé. Obránci tradičního výkladu nejsou žádní padouši a je dobře, že i jejich motivacím se Petráček věnuje (v těch místech je kniha nejsilnější, protože přivádí čtenáře od přemýšlení o konkrétní situaci k obecnějším úvahám o vztahu poslušnosti a svědomí, což je pro přemýšlející křesťany trvale nastolená otázka). Je nutné vidět i dobový kontext, ve kterém se opravdu mohlo jevit, že moderní svět se svým zaměřením na racionalitu, nemístným vědeckým optimismem a sebestředným individualismem může křesťanskou víru zničit. Vyvolalo to v římské kurii pocit ohrožení, úzkosti, mentalitu obležené pevnosti a zákonitě ostrou reakci. „Dějiny jsou proti nám, moderna jde proti nám, tedy my budeme proti ní,“ znělo z Vatikánu. Jenže co je lidsky pochopitelné, není automaticky také správné. Vytváření „retromentality“, odmítání diskuze, vynucování poslušnosti, tresty a zastrašování... Optimismus do žil nevlije ani vědomí, že obrat směrem k uznání moderní exegeze byl motivován spíš pragmaticky – papeži Piu XII. prostě začalo být jasné, že církevní postoje už jsou nerelevantní, hodné maximálně výsměchu. Začalo být zřejmé, že argumentace autoritou ukazuje, že přesvědčivé argumenty prostě nejsou k dispozici. Začalo být zřejmé, že věrohodná bude církev pouze tehdy, když se nebude uzavírat do vzdušných zámků autority a vyvolávat duchy středověkého souladu církve a společnosti. Druhá polovina dvacátého století přinesla modernímu bádání rehabilitaci, na vědecké i osobní rovině. Přineslo to úlevu i nový elán do biblistiky (a asi i teologie obecně), ale škody už se staly a jen složitě se napravují. Vědomí, že to není ani sto let od doby, kdy církev po exkomunikaci svého věřícího výslovně zakazuje jakýkoli kontakt s ním, to se opravdu nečte dobře. A dozvědět se, že ještě v poválečné době potřeboval katolický vědecký pracovník speciální povolení na to, aby mohl studovat zakázaný spis? Ach jo, vždyť to je jak ve Jménu růže! Zkrátka, číst si o evidentně inteligentních, autenticky a hluboce věřících lidech, kteří ve jménu boje za svoji „pravdu“ jsou ochotni pravdu potírat, lhát a intrikovat, nevidět bližního jako bližního...Je to vždycky nepříjemné, ale když se to děje v době relativně nedávné v samém centru mé církve, je to bolestivé o to víc. „Ačkoli se integristé ohánějí pravdou a vírou, skutečný étos pravdy, ochotu hledat ji a riskovat při tom nejen svoji dráhu, ale také svoji víru najdeme spíše u modernizujících autorů. Kdo skutečně věří, nesnaží se stále církev ‚zachraňovat‘ svými lidskými silami, natož pomocí velmi nečistých, problematických metod. (...) Výchova ke kritickému sebevědomí patří k výchově křesťanů. Právě historicko-kritická metoda pomáhá odvrátit se od tendence ke zbožnému sebeobelhávání. Dnes i v budoucnosti obstojí jen taková církev a jen taková bude hodnověrná, která se k sobě chová kriticky, která si přizná chyby z minulosti i současnosti a která se nebude bát vystavit své názory, jednání atd. trvalé veřejné kritice.“

Kniha pojednává o nesnázích při interpretování Bible v době historických objevů, kdy mnohé nové poznatky neodpovídají tomu, jak je psáno. Jak se s tímto pnutím vypořádávala Katolická církev (v letech cca1890 - 1930 a následně) můžete nalézt v této knize. Práce je psaná živým jazykem a doplněna skvěle zpracovaným poznámkovým aparátem.