Objednávka

Při nákupu nad 699 Kč od nás dostanete slevu 150 Kč. V košíku zadejte kód LETO24

Západ a jeho víra

Západ a jeho víra
Tištěná kniha

80 % (10 Hodnocení)

Západ a jeho víra

80 % (10 Hodnocení)

Tištěná kniha - vázaná s laminovaným potahem

rok vydání 2017

208 Kč

Běžná cena 248 Kč

Ušetříte 40 Kč

Vyprodáno

Podrobnosti

O knize

Ačkoliv se neshodnou na pozitivním či negativním hodnocení, církevní, kulturní a sociální historici různých konfesí a světonázorů sdílejí přesvědčení o zásadním významu reformace pro další vývoj západní civilizace a křesťanské víry. Výročí 500 let od zahájení reformace zveřejněním 95 Lutherových tezí představuje...
Ačkoliv se neshodnou na pozitivním či negativním hodnocení, církevní, kulturní a sociální historici různých konfesí a světonázorů sdílejí přesvědčení o zásadním významu reformace pro další vývoj západní civilizace a křesťanské víry. Výročí 500 let od zahájení reformace zveřejněním 95 Lutherových tezí představuje příležitost reflektovat...
Ačkoliv se neshodnou na pozitivním či negativním hodnocení, církevní, kulturní a sociální historici různých konfesí a světonázorů sdílejí přesvědčení o zásadním významu reformace pro další vývoj západní civilizace a křesťanské víry. Výročí 500 let od zahájení reformace zveřejněním 95 Lutherových tezí představuje příležitost reflektovat mnohostranné dopady změn vyvolaných reformací s dostatečným odstupem. Mezi ty nejdůležitější otázky patří: Jak souvisí konfesní proměny 16. století s nástupem Západu k mocenské, technologické a nakonec kulturní dominanci novověku a moderny? Lze prokázat spojení mezi vznikem konfliktní plurality 16. století, nenávistně rozděleného křesťanstva s procesem sekularizace západní společnosti? Autor knihy, církevní a sociální historik, na základě svého studia vyjadřuje přesvědčení, že právě ve vývoji 16. století lze hledat kořeny současné krize nejen tradičních křesťanských církví, ale rovněž celé západní civilizace.

Hodnocení z největšího nezávislého čtenářského portálu

Ve spolupráci s Databazeknih.cz

80%

(10 Hodnocení)

Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz 

Populární hodnocení

23.7.2019

3

Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a...
Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad...
Mám nedůvěru k velkým nástinům běhu dějin, nejedná-li se o nástin tak obsáhlý, že nakonec zahrne vše, o tom bych se teprve odvážil něco říci. Ale pozastavovat se nad jednotlivými křižovatkami s úvahami, jestli se dějiny mohly ubírat jinudy, mi připadá dost troufalé. Navíc Tomáš Petráček k problému přistupuje z perspektivy pro mě, člověka odkojeného protestantismem, poněkud nezvyklé: Reformace a katolická reakce na ni představuje dodnes hlubokou ránu, která negativně poznamenala nejen církev, ale vývoj celé západní společnosti. Když však pominu počáteční neochotu, musím s jeho hodnocením v mnohém souhlasit. Jen mi připadá, že nepřivádí své závěry důsledně až do konce. Přinesla reformace sektářská jatka, ideologická i fyzická? Přinesla do církve rozkol a přiměla katolickou církev, aby se v křečovité reakci vzdala své katolicity? Redukovala víru na vnitřní soulad mysli s předloženým obsahem věroučných článků? Znevěrohodnila v důsledku nejen církevní instituce, ale celé křesťanské poselství? S tím vším se dokážu ztotožnit. Pak ale narazíme třeba na taková slova: “Na rozdíl od jiných pojetí světa a vesmíru křesťané věří, že vše je stvořeno Bohem, který je mimo jiné svrchovaná inteligence, že vše je stvořeno skrze Logos, tedy že se za vším stvořeným skrývá racionální Boží mysl. Jako lidé, bytosti stvořené k Božímu obrazu a vybavené rozumem, máme podíl na Boží moudrosti. Díky tomu můžeme objevovat zákonitosti, které ve světě objektivně jsou, vložené do něj Bohem.” To je tolik tak problematických výroků, založených na určité lokálně a historicky omezené představě světa, že je snad dnes nikdo nemůže myslet doslova. Chápal bych, kdyby byly míněny jako předreflexivní, jednostranné a v tom směru zároveň nepravdivé vyjádření, jako mytologie racionality, ale co dělají ve vážném teologickém pojednání, které ostatně jinde diagnostikuje jako jeden z projevů deformace křesťanství, že “pravdy víry jsou rigidně formulovány technickým jazykem dobové teologie” a víra se redukuje na “uznávání za pravdivé”? Podobně je tomu s pasáží o Lutherově přesvědčení, že jeho chápání Bible je jediné správné a samozřejmé z jejího textu. Přitom si neuvědomoval, že se jedná jen o jeho subjektivní interpretaci. O pár stránek dál se pak ale dočteme, že “případ Galileo byl způsoben nesprávným chápáním charakteru biblického textu, nedomyšlenou koncepcí inspirace a neomylnosti Bible”. Není to stejná opovážlivost, stejné spoléhání na vlastní subjektivní přístup? Nepřesouvá se jen důraz z otázky, co říká Bible, na otázku, jaká je správná koncepce neomylnosti Bible? Nejde o stejné pojetí víry jako “vnitřního souladu mysli s předloženým obsahem věroučných článků“, jen v redukované podobě? Není to v jádru zase jen variace na staré konfesijní spory vedoucí k “hyperpluralismu”? A mimochodem, co vlastně hyperpluralismus je a co je na něm špatného? Zkrátka mi připadá, že dokud podobné věci někoho můžou napadnout, dokud jsou to první, co nám přijde na mysl, ukazuje se, že sekularismus byl a stále ještě je nutný. Nevěřím, že “proces sekularizace poznání nebyl nevyhnutelný”, že konfliktu se dalo zabránit rozvojem křesťanského humanismu. Vždyť může člověk dospět bez krize? Může zmoudřet bez bolesti? Může najít sám sebe bez zkušenosti odcizení? Stejně tak jsem přesvědčen, že náboženství, dokud zůstává produktem odcizeného vědomí, se vlastně ani nemůže vyvíjet dál a vykročit ze svého stínu bez bolestných vnitřních konfliktů a nakonec bez konfrontace se stejně odcizeným sekularismem a ateismem. V tom jsem asi důsledný dialektik. Nakonec, ona sektářská mentalita, včetně toho, že jednotlivé skupiny nejsou vůbec ochotny uznat ty druhé za křesťany, není nic nového, co by přišlo až s reformací. Naopak je to zátěž, kterou si křesťanství nese už od dob prvotní církve. Jestli se znovu tak silně projevila právě v období reformace, pak to ukazuje (dovolím si říct s trochou dějinného optimismu), že toto nezbytné selhání přestává být dál snesitelné a ona bratrovražedná omezenost, která snad byla zpočátku k přežití křesťanství nutná, se stala překážkou, kterou musíme pro přežití křesťanství překonat. Možná je tu chvíle, kdy, abych parafrázoval jednu dávno umlčenou křesťanskou moudrost: Porodíš-li to, co máš v sobě, to, co máš v sobě, tě zachrání. Neporodíš-li to, to, co máš v sobě, tě zabije. Důležité na křesťanství není to, co říká, nejsou to přidružené obsahy vědomí, ale naopak to, co přesahuje vědomí, totiž moc, energeia, která v něm působí, řečeno starým dobrým konfesním jazykem - skutečnost vzkříšeného Krista. Dokud to nepochopíme, mohou donekonečna pracovat ekumenické komise, můžeme donekonečna diskutovat, co ještě brání eucharistickému společenství (a není vzájemné vylučování se ze společenství Kristova těla a krve tím největším pohoršením?), budeme jen dál pokračovat ve slepé uličce. Je třeba být členem té správné organizace? Podřizovat se tomu správnému člověku? Mít správné konceptuální pochopení transsubstancializace (ano, někoho napadlo vyžadovat po věřících konceptuální pochopení absolutního tajemství)? Tím jen dokazujeme, že co mělo být společenstvím Kristova těla, je pro nás ve skutečnosti společenstvím pozemských institucí a lidského učení. Pak dává vzájemná exkluzivita dokonalý smysl. Možná by ale bylo lepší prostě si uvědomit a přijmout skutečnost, že v Kristu jsme již dávno jedním, že je to Bůh, který se nám sám dává, a na nás už není jednotu vytvářet, ale jen přijmout.
Číst více Číst více
15.2.2022

1

Musím napsat, že tahle kniha je pro mě obrovským zklamáním. Tomáše Petráčka znám jako skvělého kněze, přesného pozorovatele a výborného historika, v téhle knize ale z výše uvedených charakteristik nenacházím mnho. Působí jen jako jakýsi zmnožený ozvuk prací jiných autorů, většinou katolických a hledících na Luthera a reformaci primárně kriticky... Asi to dává smysl jako snaha "doplnit mozaiku možných...
Musím napsat, že tahle kniha je pro mě obrovským zklamáním. Tomáše Petráčka znám jako skvělého kněze, přesného pozorovatele a výborného historika, v téhle knize ale...
Musím napsat, že tahle kniha je pro mě obrovským zklamáním. Tomáše Petráčka znám jako skvělého kněze, přesného pozorovatele a výborného historika, v téhle knize ale z výše uvedených charakteristik nenacházím mnho. Působí jen jako jakýsi zmnožený ozvuk prací jiných autorů, většinou katolických a hledících na Luthera a reformaci primárně kriticky... Asi to dává smysl jako snaha "doplnit mozaiku možných pohledů". Ty byly v době pětsetletého "výročí reformace" přirozeně především oslavné... Budiž. Samozřejmě nelze popřít, že mnohé v knize obsažené postřehy jsou velmi přesné, ovšem autorovi současně doslova proteklo mezi prsty všechno to, co na Lutherově teologii tolik oslovovalo jeho současníky a dodnes patří k nejviditelnějším přínosům celé reformace, totiž důraz na Boží milost! Tomáš Petráček do hloubky rozebírá proměny, které vyvolala reformace a téměř v každé větě přitom pracuje s představou, že církev před reformací fungovala jaksi lépe a svobodněji než ta, respektive "ty", po ní... Vskutku? Ponechám-li stranou to, že se autor vytrvalým uvažováním na téma "co by bylo kdyby nebyla reformace" dostává nebezpečně blízko "kontrafaktuální historii", je právě tenhle idealizující pohled na středověkou realitu bezpochyby nejproblematičtější komponentou celé knihy. Navzdory velmi kritickým slovům ohledně fungování tehdejší kurie si totiž celou situaci podle mého stále idealizuje příliš... Ono stačí zmínit to, že pokud by Luther neměl mocné ochránce a současně měl skutečně možnost promluvit na koncilu, velmi pravděpodobně by skončil úplně stejně jako Hus, totiž v plamenech. Stejně tak lze jen zmínit, že v té samé "ideální" době, kdy "univerzity poskytovaly široký prostor pro svobodnou diskusi", krutě pro víru umírali například mnozí Valdenští, jedno z nejpokojnějších náboženských hnutí celého středověku. O jejich křesťanskosti by přitom dnes asi nepochybovala ani sama katolická církev... Nebo na ně se onen zmíněný "široký prostor pro svobodnou diskusi" nevztahoval? Téměř se mi chce napsat (promiňte Tomáši), že podobné úvahy jsou nejen zcela zavádějící, protože univerzity byly exkluzivním prostředím a ani tam rozhodně nebylo možné "mluvit o všem", ale především jsou alibistické a pokrytecké, protože pomíjí například právě ty stovky či spíše tisíce zcela nevinných obětí. nemluvě o dalších daleko obtížněji měřitelných dopadech, jakými je například zcela pokroucené chápání Boží milosti a trestu... Ostatně i sám autor si patrně po napsání své knihy uvědomil, že nechtě stvořil cosi jako ošklivou hydru. Jinak by přece do první kapitoly nenapsal: "Jakkoliv se některé pasáže této knihy budou zdát velmi kritické, autor chová velikou úctu k náboženskému, kulturnímu, vzdělanostnímu a uměleckému dílu, které vytvořily konfese a církve po 16. století, jehož přínos a hodnota pro západní civilizaci 16.-18. století jsou nesporné, a stejně tak si váží ryzosti a opravdovosti motivací křesťanů novověké Evropy."... Na knize samotné to žel není moc znát. Chybí v ní láska, lítost a pokora. Zůstala je "profesorská moudrost"...
Číst více Číst více

Více od autora:

Tomáš Petráček

Verze vašeho prohlížeče je zastaralá!

a může vykazovat chyby v průběhu nákupu či v samotném zobrazení.
Pro nerušený nákup aktualizujte váš prohlížeč na nejnovější verzi nebo zvolte jiný prohlížeč.

Otevřít v Microsoft Edge Přesto pokračovat