Běsi

Tak to je síla, hlavně ten závěr. Knížka se zpočátku tváří jako více či méně zábavná sonda do života na ruském venkově, byť proložená řadou zajímavých úvah (něco jako Gogolovy Mrtvé duše), postupně však sklouzává do dramatu se závěrem, za který by se nemusel stydět ani král hororu Stephen King. To samozřejmě přeháním, ale jak se píše i na přebalu knihy, jde jednoznačně o Dostojevského nejtemnější a nejkrutější dílo. Ta krutost a temnota ovšem nemají za cíl čtenáře „pobavit“, Dostojevskij je mistrně využil k demonstraci mnoha paradoxů v myšlení a chování tehdejší ruské společnosti. Řada z nich bohužel zřejmě přetrvává doposud. Například kombinace přesvědčení o výjimečnosti ruského národa, o jeho předurčenosti konat velké věci a z toho plynoucím nároku téměř na cokoli (i za cenu obětí, především na té druhé straně), a zároveň zhrzení z toho, že to svět okolo není ochoten připustit. Samozřejmě, že nelze úplně generalizovat (a také to není idea typická jen pro Rusko), ale v Rusku se až příliš často najdou vlivní lidé, kteří tuhle ideu prosazují, a až příliš často úspěšně. Ruku v ruce s tím jde i potřeba silného vůdce ve stylu Petra Velikého – jak vizionářsky dovozuje jedna z vedlejších postav v jednom monologu, demokracie a rovnoprávnost (v ruském pojetí) vede zákonitě k despocii.

Velmi hutná, těžká a beznadějná kniha. "Běsi" jsem četl přibližně tři měsíce, jelikož jsem jednotlivé části prokládal jinými romány. Opět (jako u všech dalších knih, které jsem od autora přečetl) jsem unešen autorovou schopností vykreslit charaktery postav, tehdejší dobu, ale i filozofii. Dost jsem bojoval se jmény (je jich tu požehnaně...), a proto doporučuju čtenářům dělat si poznámky. Původně jsem chtěl ohodnotit čtyřmi hvězdami, nicméně doslov, který dílo dovysvětlil a poukázal na propracovanost, román v mých očích pozvedl.