Běsi

Tak to je síla, hlavně ten závěr. Knížka se zpočátku tváří jako více či méně zábavná sonda do života na ruském venkově, byť proložená řadou zajímavých úvah (něco jako Gogolovy Mrtvé duše), postupně však sklouzává do dramatu se závěrem, za který by se nemusel stydět ani král hororu Stephen King. To samozřejmě přeháním, ale jak se píše i na přebalu knihy, jde jednoznačně o Dostojevského nejtemnější a nejkrutější dílo. Ta krutost a temnota ovšem nemají za cíl čtenáře „pobavit“, Dostojevskij je mistrně využil k demonstraci mnoha paradoxů v myšlení a chování tehdejší ruské společnosti. Řada z nich bohužel zřejmě přetrvává doposud. Například kombinace přesvědčení o výjimečnosti ruského národa, o jeho předurčenosti konat velké věci a z toho plynoucím nároku téměř na cokoli (i za cenu obětí, především na té druhé straně), a zároveň zhrzení z toho, že to svět okolo není ochoten připustit. Samozřejmě, že nelze úplně generalizovat (a také to není idea typická jen pro Rusko), ale v Rusku se až příliš často najdou vlivní lidé, kteří tuhle ideu prosazují, a až příliš často úspěšně. Ruku v ruce s tím jde i potřeba silného vůdce ve stylu Petra Velikého – jak vizionářsky dovozuje jedna z vedlejších postav v jednom monologu, demokracie a rovnoprávnost (v ruském pojetí) vede zákonitě k despocii.

Děsuplný, varovný zdvižený ukazovák autora – proroka. Stává se, že délka díla není úměrná množství a složitosti myšlenek, které obsahuje, nicméně mou – za začátku úmornou – několika měsíční četbu Běsů považuji za oprávněnou a touto knihou vyžadovanou. Vzhledem k obsahu se těžko hledá dobrých slov. Tato kniha je plná výplodů zla a co je děsivější, tyto výplody se s postupujícím dějem hltají čím dál snadněji a lahodněji. Mě například překvapila má fascinace postavou Kirillova (ano, i v takové knize si najdete „oblíbenou“ postavu). Není jednoduché mluvit o hlavní zápletce nebo hlavní dějové linii vůbec. Je to spíš takové mapování jednotlivých zkažených prvků, které do sebe na konci zapadnou za vytvoření jedné velké přehlídky hnusu. Čtení tedy dělá výzvou množství dílčích zápletek, ale také vzájemná neupřímnost postav, lhaní a podvádění. Proto neopakujte mou chybu a dělejte si poznámky! :) Je to obraz ducha lidu, který v touze po vyrovnání se (nebo předčení?) zbytku světa zoufale přebírá jeho křesťanské myšlenky a svýma pohanskýma rukama je transformuje k obrazu svému. Tím v destruktivní extázi vypouští démony nahromaděné „za staletí, za staletí!“, sám ty vepře vykrmuje a s chutí znovu polyká. Nad tragikomičností některých pasáží či karikovaným vystupováním postav se ale dá zasmát, když pomineme důsledky, ke kterým přetvářka v jejich životech vede. Co se týče tohoto konkrétního vydání, nemám výhrady a ilustrace si ještě určitě párkrát prolistuji. Zatím můj oblíbený kousek od Rybky, ale souhlasím s @VetDejvid, že na konci ilustrace spoiluje následující vyvrcholení děje, tak s tím počítejte:D