Idiot

"Chudák Idiot. Co toho asi čeká... " Za cenu více jak sedmi stovek stran monologů, dialogů a úvah se Dostojevskij dokázal přiblížit komplikovanosti lidské povahy, a to způsobem, který sám popsal jako realismus - nesnaží se pojmenovávat emoce a hrát si na psychologa; jen staví své postavy do různých situací, přesně vystihuje jejich motivace a myšlení a postupně formuje jejich povahu. Je to běh na dlouhou trať a (nebudu si na nic hrát) často se tato táhlá studie do duší postav zcela minula mé pozornosti a já si naříkal, že zatímco Dostojevskij na sto stránkách stihne shrnout dva rozhovory mezi nanejvýš čtyřmi lidmi, Verne potopil loď, přepochodoval Amazonii a zastřelil padoucha. Utahané rozmluvy a proslovy naštěstí z větší části zachraňuje moderní slovosled, zajímavá nářečí, nespisovnost a inu-ehm proložky. Jazyk knihy je tedy živý a, inu, díky tomu je Idiot se všemi svými stránkami stavitelný i pro jakž takž inteligentního čtenáře. Ehm. Jestli jsem byl trochu kritický vůči klasice po stránce formy, v souvislosti s dějem a myšlenkou si to rozhodně nedovolím! Idiot je půvabný svou komplexností témat a zároveň sympatický nedoslovností, apelací na vnímavost při čtení, vyvozování vlastních závěrů. Kaleidoskop postav spolu interaguje v zajímavých okolnostech (večírky, dýchánky, náhodná setkání) a na ta nejrůznější témata, jako je etika, náboženství, láska či politika. Charaktery na různorodé podněty reagují zcela uvěřitelně a vévodí jim nevinný idiot Myškin, ve kterém se zhmotňuje krása neposkvrněného. Kontrast jeho svatozáře a maloměšťáctví většiny ostatních, toť pouze jeden z motivů knihy, na kterou vytrvale i po letech nesedá prach, protože tíhne k zcela zasloužené nehynoucí aktuálnosti.

Idiot je hodně brutální a temná kniha. Příběh sleduje knížete Myškina, zdánlivě nemocného člověka, který se vrací do rodné ruské země, po rehabilitaci ze Švýcarska. A z čeho že se to rehabitoval? To se moc podrobně nedovíme, jsou zde náznaky epilepsie a, jak všichni komentují, idiocie. Tahle idiocie se projevuje hodně zvláštně, kníže Myškin je důvěřivý a čestný a ruská “vysoká” společnost se z toho může zbláznit. Na tomhle pozadí vykresluje Dostojevskij hromadu příběhů z tehdejší ruské společnosti. Jsou tu příběhy o posedlosti, popravách, alkoholicích, šílenství, pomalému umírání, neopětované lásce a úplně obyčejné nenávisti. No a jak se taková čistá duše jako je Myškovinova vyrovná s touhle realitou? No, neskončí to s ním nejlíp. Je to hodně dobře napsaný román. V půlce se to začalo trochu táhnout, ale poslední část, mi to všechno vynahradila. Vše spěje k tragickému konci a nikdo s tím nemůže nic udělat. Jedině co bych tak trochu mohl vytknout je teatrálnost ruského lidu a hysterie všech hlavních hrdinek. Ale bez toho by to nebyl Dostojeskij.